Lodivod

Lodivod se vzhledem podobá loutně, sedí na ráhnu a hledí skrz moře do zemské kúry, posiluje negativní myšlenky, přebírá se v hlenech, smrká, saje z moře plankton a slzy plačících dětí. S hypnotickou pravidelností se kolébá do rytmu dalekých vesmírných vibrací. Palcem u nohy přejíždí po palubě. Hrubé dřevo s hrbatou texturou a na něm tlustej prst podobající se živému červu. Lodivod nenávidí vše, co je mlčící většinou považováno za překrásné či uctyhodné. A nikdy neuvidí mír, kam vpluje, tam se střílí, przní a párají se břicha. Nikdy nepozná ticho, neboť kam vpluje, tam hřmot, řev a kručení střev. A nikdy nepozná tmu, neboť kam vpluje, tam divoké záblesky z očí, zářivé jiskry z beder a oslepující záře při každém vniknutí ztvrdlého ostří. A nikdy nepozná samotu, neboť kam vpluje, tam i jiní lidé, jiní hříšníci, námořníci, kurvy a vrazi. Lodivod a jeho bárka. Bárka je jako sen, kulatá a něžná, pokrytá vyschlou smolou a zažraná sazemi a mořskou solí. Ráhno a zažloutlá plachta. Tlustá lana ve spletitých ornamentech. Pletence svalů na lesklém těle mladého námořníka. Silné šlachy. Azurové barvy mořských panen. Lněné koše. Antické harpuny. Jak bylo řečeno: sen. A lodivod se zlým pohledem sedí na ráhnu a hledí skrz moře do zemské kúry a stává se strašlivým.

Ostří se zabodává do mladíkova boku, trhavým pohybem proniká hlouběji a zkrvavená železná špice konečně vyjíždí na protější straně mladého těla. Po dřevěném držadle bodáku odtéká krev. Lodivod pouští svou zbraň a sleduje, jak mladík tiše klesá k zemi. Starý lodivod si stahuje plátěné kalhoty, drží se za ocas a v trhavé masturbaci si cosi huhlá, konečně ejakuluje a afektovanou fistulí se při tom chichotá.

"Nemohl bych napsat nic vulgárního," tvrdí spisovatel. Sedí na bidýlku v bistru, usrkává ze šálku, střídavě hledí na reportéra, na servírku a na diktafon. "Slova, která napíšu, nic neznamenají, nemají vůni, chuť, ani záměr, nic nevyjadřují. Když napíšu kupříkladu: pití chcanek anebo smradlavá píča... jsou to pouhá písmena. Jestliže si čtenář vybaví konkrétní vjem, zápach anebo chuť, je to jeho vlastní fantazie. Vulgární je tedy čtenář... nikoliv já."

Spisovatel vyhlíží servírku, netrpělivostí klepe do dřevěného pultu a volá: "Tak kde je ten koláč s jahodama, ty hnusná vykurvenino!"

Lodivod už opět sedí na ráhnu. A jeho zvrásněné oči ztratily divoký lesk. Vše je tiché a klidné. Tlustá lana ve spletitých ornamentech, antické harpuny, lněné koše i dohasínající tělo mladého námořníka.

"Říkal jste si někdy, kdo je schopnej zesrat veřejnej hajzl?" ptá se spisovatel. "Kdo je schopnej ucpat záchod? Vysrat se do umyvadla? Namazat hovno na kliku?" Spisovatel si uždíbnul z koláče. "Já jsem takovej člověk! Já! A to si myslíte, že mě to nějak zvlášť baví? A proč že to teda dělám? Protože kdybych to neudělal já, udělal by to někdo jinej!"