Ten čardáš

a v dlouhých nocích

plných stihomamu

skládala ze střepů

květy kamélií

větší

než moje představa

o světě

(tehdy se mi

vešla do dlaní

celá)

měla svých

snad tisíc výrazů

pro slzy

ale nikdy neplakala

její slepota

se pomalu připlížila

oděná do lásky

příliš sladké

na všechny

injekce inzulínu

které jsem k obraně

dostal od ní

(a ona to

věděla –

nesmála se

to by neslušelo

jejím měsíčním

konturám

modrým žárovkám

ani ve dne)

říkala “panebože”

a myslela

že to tak patří

do rovnováhy věcí

začínajících písmenem

P

(perfektní

pěkná

paní

prsy

petting)

milovala Mozarta

protože jeho jménem

měnila

lačné pohledy

v pochybnost

nesnášela zvuk houslí

trpěla lehkými

depresemi

chodila na houslové

koncerty, sama

a potom

bosá na mramoru

snaženlivě

tančila

ten čardáš

rychlejší než čas

chladnější než láska

(utopená v sobě

křičela bolestí

chtěla umírat

ale neměla dost

vůle

sama

si

to udělat)

často lhala

vlastně i

milovala

ale jen potají

perem na papír

záchvěvy duše

tak dobře potlačované

sama sebou

překvapená

psala básně

a pálila je

(dvě jsem četl

místo lásky

která tam podle slov

prostě musela být –

milovat, květy, láska, polibek, drahý, milenci, sad, luna

viděl jsem

snahu

a její tvář

nesmála se

k čemu)

nebyla zoufalá

to nesluší

ani mrtvým očím

už ale postrádala

(r)ty ostré hrany

(jen je skrývala)

každý

z náhradníků

se vracel rád

ale časem

ji všichni

omrzeli…