Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
1st64kb
datum / id15.05.2002 / 51583Vytisknout |
autorNazaretsky
kategoriePovídky
zobrazeno3437x
počet tipů6
v oblíbených0x
do výběru zařadilDanny,
zařazeno do klubůDannyho Výběreček, Fantasy a sci-fi,
Prolog
... nezbylo, než zápletku oželet. Náhradní jsem připravenou neměl. Ale to neva, stačí do úvodu napsat, že je to surrealistický a avantgardní a lidem to ani nepřijde ...
1st64kb
  1st64kb, aneb z piva mi padá pěna, můžu si něco přát - všechno to zaspat, zaspat, zaspat ...
  
  
  1
   Solidní vědecké informace nám říkají, že Vesmír, když vybuchl, aby se narodil, se rozpínal až devíti prostory, pak si ale řekl, že tři by mohli stačit a dosud na si na svém rozhodnutí trvá.
  
  2
   Kubelka se vzbudil. Ne moc. Jen tak, aby věděl, že je. Svoji existenci si uvědomoval zkrz ostrou bolest v hlavě. Jeho mozek by raději spal, ale skutečnost, že přestal dostávat informace o chodu těla, nebyl schopen najít žádné paměťové záznamy a proces myšlení tedy neměl nad čím pracovat, byla natolik znepokojivá, že se rozhodl opustit spací režim. Kubelka, aniž by věděl, že se tak jmenuje, z toho rozhodně radost neměl. Ani nemohl, totiž jediné co si byl schopen uvědomit, byla stále sílící bolest a tupý zvířecí strach.
   Po nějaké chvilce, která subjektivně mohla být dlouhá pár vteřin a zároveň několik dní, se mozek pro zvyšující bolest, rozhodl informaci o tom, že je neúměrně mimo, zatajit a nenápadně přejít zpátky do spacího režimu. Poté, co se akce vůbec nevyvedla a chudák Kubelka upadl do hlubokého kómatu, měl mozek chuť se na všechno vysrat a jít na pivo k Péťovi...
  
  3
   Kubelka se vzbudil. Raději by ještě spal. Jenže slunce už bylo pěkně vysoko na obloze. Otočil se na bok. A usnul.
   Kubelka se vzbudil. Raději by ještě aspoň chvilku spal. Jenomže je tady to slunce. A tisíc nápadů, jak skvěle strávit den. Vycvičeným pohybem ruky sáhl pro krabičku cigaret a jednu z ní vyndal. Zkusil nahmatat zapalovač. Nepodařilo se. Zamyslel se, kde by mohl být. Pak přeci jen otevřel oči.
   Seděl na posteli, radostně dýmal, popel klepal do plechovky od olejovek, vzpomínal na to, co se mu zdálo, znovu prožíval všechna ta dobrodružství se všemi těmi slečnami. Pak se mu ale mezi ty sny začalo míchat moc bombardérů s napalmem a strašně moc Sylvií. Dokouřil cigáro. Měl nutkavou chuť zapálit si další.
   Ranní nikotin je však rychlý a povzbuzená peristaltika střev neúprosná. Na záchodě přemýšlel, co si pustí za hudbu k snídani, a taky o tom, co je zrovna za den. Nevymyslel ani jedno, protože se mu do toho pletlo strašně moc bépadesátdvojek s napalmem a strašně moc hystericky křičících Sylvií.
  
   Cestou z koupelny se rozhodl, že dneska je sobota a že až pude kolem věže, tak zmáčkne jenom PLAY. Ať se realita rozhodne sama, co poslouchal naposledy, a pustí mu to k snídani.
   Tak prej to byla Joplinka. V ledničce byly dva trojúhelníky sejra a půl lahve zvětralýho vína. K snídani tedy budou dva sejry a cigáro. S hubou plnou matlavýho sejra zjistil, že už žádný cigára nemá. Zkusil tedy najít hodinky, aby zjistil, kam až bude muset pro ně zajet.
   Displej tvrdil, ze je patnáct PADESÁT DVA. SYLVIE. Zapomněl jít na
  oběd k Sylvii.
  
  4
   Kubelka zapnul počítač. Nenáviděl ten stroj. Byl firemní, což znamenalo legální software. Software, který automaticky po připojení k síti poslal kontrolní součty některých, náhodně zvolených, systémových souborů přímo k microsoftum a čekal na ověření. Bez vědomí micro$oftu sis nemohl změnit ani titulní logo, na kterém nádherná blondýna otevírá okénko malé chaloupky kdesi na severozápadě obklopena kýčovitýma barvama podzimu. Bez vědomí microshitu ses nemoh ani usrat. Během čekání na ověření měl Kubelka chuť na cigáro. Přemýšlel jestli i s kontrolníma součtama nedostává micro$oft obsah celého jeho disku. (Kdysi zkoumal všechnu komunikaci, ale nic tomu nenasvědčovalo. Jenže, zkoumaný objekt se chová vždycky jinak. Přesto na těchto strojích nikdy nedělal nic, co mělo být uschováno před zraky světa.) Potřeboval prachy na vlastní stroj. Na stroj plný nelegálního softu. Na stroj, který se bude umět bránit.
  
   Nejdřív zavolal Sylvii domu. Nebyla tam. Zavolal Sylvii na mobilní telefon. Měla ho vypnutý. Asi je pěkně naštvaná. Za poslední dva roky na sobotní oběd nezapomněl ani jednou. Začal si vzpomínat, že se včera večer strašně pohádali. Ale proč? Kde vlastně večer byl? Co dělal v noci, když spal až do odpoledne? Místo vzpomínek dostal jako odpověď jen bolení hlavy. Ježíši Kriste, to zas musela bejt pařba.
   Jak usilovně přemýšlel, kvůli čemu se mohl se Sylvií pohádat, na monitor naskočil spořič obrazovky, který obsahoval pouze nápis \"Don\'t worry, be happy!\". Co to je? To tam nebylo!!! Někdo se mu musel vloupat do domu a hrabat se v počítači. Kubelka ztuhle zíral na monitor. Pak začal probírat obsah pevného disku. Vše se zdálo býti v pořádku. Byl zmatený. Zkoumal zámek na dveřích. Žádné viditelné stopy poškození nenašel. Nutkavá chuť na cigáro se vrátila.
  
   Kubelka bydlel mimo město. Osamělá přízemní cihlová bouda po dělnících. Široko daleko nikde nic. K nejbližší civilizaci, jak říkal krámku s drobným zbožím, to bylo jeden a půl kilometru. Za tím krámkem začínalo velkoměsto.
   Nejdřív tam nechtěl vůbec bydlet. Zdálo se mu to příliš z ruky. Jenže nic jiného nesehnal. Časem si zvykl. A objevil spoustu výhod. Levný nájem. Za dvě místnosti, záchod, koupelnu, vodu, plyn, elektřinu a digitální linku platil měsíčně kolem pěti set dolarů. Klid. Mohl pořádat ty nejšílenější pařby na světě, aniž by si nějaký soused stěžoval. A taky, kdyby bydlel ve městě, neustále by u něj squotovali nějací houmlesáci převlečení za kamarády. Takhle má klid.
   Rozhodl se, že pro cigára nepojede autem (jestli se té hromadě šrotu tak dalo ještě říkat), ale pěkně se projde. Aspoň promyslí ten spořič. A hlavně ušetří.
   V krámku prodával starý pokérovaný bakelit jménem Alois. Byl silně cítit galerkou. Dělal ale výborný kafe s rumem a měl levný (zcela jistě nezdaněný) cigára. A spoustu rad do života.
   \"Pán Kubelka, dlouhe spani otupý smysly, dejte pozor. Hned přinesu smrťačka.\"
   Kubelka zůstal v krámě sám. Starý cigán mu asi důvěřoval. Ale spíš, kdyby něco ukrad, tak mu podřízne krk jak slepici.
   Alois postavil plastikový šálek před Kubelku. Lehce se k němu naklonil a šeptem, aby ho náhodou někdo jiný, přestože byli v krámě sami, neslyšel, řekl:
   \"Někdo se tu po vás ptal. Ale já řek, že vás neznam, pán Kubelka. Dejte pozor. Ten pán se mi nelíbil.\"
   Kubelka na něj vyvalil oči. Kdo to moh bejt? Nejspíš ho hledal nějaký kámoš.
   \"Jak vypadal?\"
   Alois ukázal na své silné brýle. Kubelka chvilku hledal po kapsách, pak podal cikánovi zmuchlanou desetidolarovku.
   \"Ošklivá jizva pod pravým okem. Nelíbil se mě. Dnes dopoledne.\" A postavil před Kubelku dvoje Camelky.
   Hm. Kubelka nikoho takového neznal. Pil kafe s rumem, kouřil a měl čím dál tím větší strach. Dneska neměl vylézat z postele. Cikán zatím začal stahovat rolety.
  
   Cestu zpět ani nevnímal. Měl toho příliš k přemýšleni. Nejdřív se mu někdo hrabe v počítači. Pak ho někdo hledá. Proč? Nemá to žádný smysl.
   Nebo ten cikán lhal, aby ze mě vyrazil nějakej ten dolar. A ten pitomý šetřič mi někdo narval zkrz internet. Nejspíš některý rádobyvtipný kámoš. To je nejpravděpodobnější. Asi jsem už příliš velký paranoik.
   Doma Kubelka zasedl k počítači a začal se vyptávat po známých, kdo by mohl být ten zasraný vtipálek. Za pár minut našel Toma Bayrnse. Konverzace vypadala takhle:
   \"Ty seš fakt píča. To sis tam dal sám. :)))))\"
   \"???\"
   \"Dneska ráno jsi mi nic jinýho nevnucoval, než že až přijdeš domu uděláš si tenhle screensaver. Vypadals hodně na šrot. Měl by ses šetřit.\"
   \"Nevim co jsem dělal dneska ráno. Pomoz!\"
   \"Hm, no to já taky ne. Viděl jsem tě na nábřeží, jak sedíš úplně na plech ve svym auťáku a snažíš se trefit kličkem do zapalování. Blábolil jsi spoustu nesmyslů, ale každá druhá věta byla o tom nejdůležitějšim screensaveru na světe, jaks tvrdil.\"
   \"Dík. Čau.\"
   \"Čau. A přestaň fetovat.\"
  
   Najednou si Kubelka začal rozpomínat, že ráno než šel spát seděl u počítače. Je to v prdeli. Pětadvacet a mozek na kaši.
  
  
  5
   Ve sklepním baru MONICA bylo liduprázdno. Za barem se nudil skrze oteklý oči Holub. Už aspoň tři dny nespal. A v rohu seděl Palo s Tomíkem. Jenže tihle dva už dávno patřili k inventáři tohoto baru. Z beden se linuly skřeky syrových ostře nakopnutých kytar.
   \"Pivo?\"
   Kubelka kývnul hlavou a přised si k těm dvěma. Tomík jako obvykle mlčenlivě seděl a zíral do prázdna. Zato Palo hned spustil.
   \"Už si slyšel co se mi stalo?\" V puse se mu mísili slova se slinama.
   \"Ve čtvrtek jsem se rozhod, že nepudu do hospody. Cejtil jsem přízrak takovejch třiceti piv. A že tedy zůstanu přes noc v práci. Teda vono i tak. Moh jsem mít už takovejch šest piv a eště sem si skočil pro pět lahváčů, abych se nenudil. PIVO! Dáš si cigáro?\" Strčil krabičku Camelek před Kubelku.
   \"Dík, já mám svý.\"
   \"Vem si, já stejně nevim co s prachama. Akorát všechno prochlastám.\"
   Z hluboka se napil.
   \"No vidíš to. To už je dneska sedmý. Ale vidim to tak na těch dvacet, cejtim, že mám slinu. Kde jsem přestal? No zůstal jsem v práci. Teda ne že bych tam něco dělal, pařil jsem ňákou střílečku. Ucucával jsem polehounku pivo a kouřil jedno cigáro za druhým. Pak jsem musel ještě votevřít vokno, páč jsem přes kouř už neviděl na monitor. No asi tak kolem čtvrtý v noci se mi udělalo docela blbě, tak jsem se šel projít ven. Vrátil jsem se a pařil dál. V šest jsem se musel jít projít znovu. Myslel jsem, že je to z tý zakouřený místnosti, tak jsem udělal asi pět koleček kolem firmy a šel zpátky. Pak už si toho moc nepamatuju, jenom že inženýrka přišla do práce a něco na mě mluvila. Vůbec jsem nemoh reagovat, tak zavolala záchranku. Přišel doktor, kouknul na mě, řek že to nic neni, jen otrava kyslíkem. Dal mi igeliťák na hubu. Já se začal dusit, ale pak už bylo všechno v pohodě. Ptal se mě co jsem dělal, tak jsem mu to vypověděl.\"
   Kubelka si objednal zvednutím prázdného půllitru nad hlavu další pivo.
   \"No a víš co na to řek? \'Zasraný kapitalisti!\' PIVO!\"
   Tom, Palovo nadřízenej se jen usmál.
   Do baru vstoupil Šroťák. Táhl za sebou umělohmotnou kačenku. Objednal si pivo a přised. Šroťák byl pro Kubelku záhadou záhad. Úspěšně studoval fyziku. Očividně nebral žádný drogy. Pil s mírou. Ale v hlavě měl vyrachtáno jak nikdo jinej. Kubelka si nikdy nebyl jistej, jestli to od něj neni jen recese, nebo póza. Na druhou stranu, znal ho už příliš dlouho na to aby něco hrál. A zase na druhou stranu, je tady ta story s Kobeinem. Kobein dokázal půl roku balamutit lidi, že je z Denveru a nakonec se ukázalo, že je z jakési evropské vísky a v Americe nikdy nebyl. Jenže, Šroťák se choval jako debil ve smyslu lékařského termínu. A zase na dvacátousedmou stranu, studoval fyziku, takže v tý hlavě musel něco mít.
   \"Můžu vyčakundit jedno cigáro?\", zeptal se Šroťák Kubelky a ten mu přistrčil krabičku. Kubelka se usmál a vzpoměl si jak minulý týden ze sebe ožralej Šroťák rval oblečení a vykřikoval, že všechny spasí zkrzevá čakuňdění, čož byl jeho osobní výraz pro hospodský somrování. Byl to blázen. Neškodnej. Vlas se mu na hlavě nedal zkřivit. Snad jen kdyby se víc myl.
   Palko pečlivě studoval čárky na účtence. Šroťák přivazoval svojí kačenku k noze od stolu. Tomík hledal v peněžence mezi hromadou stodolarovek nějaký drobný na cigára, pak se vítězoslavně zasmál a s účtenkou v ruce vyrazil k báru. Kubelka se cejtil doma. Byl v bezpečí. Mezi lidma před kterejma nemusí lhát, nemusí se přetvařovat, nemusí přehrávat nějakou pózu.
   \"Ty hele Palo a nechlastáš zase ňák moc? V lednu to už s tebou vypadalo docela dobře ...\"
   \"No já ti řeknu čim to je.\" Skočil Palo Kubelkovi do řeči. \"Já už zase tři měsíce makám. Když jsem chodil do školy, tak jsem dělal externě, ale spíš jsem na to sral a tak jsem neměl žádný prachy. Slušně sem se zadlužil. No a pak mě vyhodili. Já nastoupil do práce. Z první vejplaty jsem zaplatil všechny dluhy a ještě mi zbylo peněz, no jéje. A zas sem začal chlastat. Já bych chlastal i v tom lednu, jenom mít ty prachy. Ale já jinak neutratim. Voběd mám v práci, jinak nežeru. Bydlim u Toma, ale tomu nic neplatim -\"
   \"Já žáný další prachy už nepotřebuju\", ozval se Tom.
   \"akorát ty cigára a to pivo. Hej, ještě čtyři piva! Ale to je strašný, víš jak já už dlouho nešel pod deset piv? Aspon tři tejdny. Cejtim, jak už to tělo nemůže. Jenže jak nejsem lízlej, tak je mi blbě. Život v hajzlu. Já vim, že jsem alkoholik a měl bych s tim něco dělat. Jenže já sem tak línej. Ale je to fofr. To ti teda povim. Žiju strašně rychle. Ty seš starší co? Hele mě je třiadvacet, ale takovymhle tempem to neni možný. To eště tak pět let. Fakt, koukni na mě jak se mi klepou ruce. Osumadvacet horní vodhad. Dýl se nedožiju. Fakt horní vodhad. Já to vim a sem línej s tim něco dělat. Pět let, každej den aspoň deset piv to máš osumnáct ticíc dvě stě padesát piv. Ještě to fachá.\" poklepal si Palo na hlavu a odpotácel se na záchod.
   \"Dneska má Palo kecavou\" prohlásil Kubelka k tichým společníkům.
   Otevřeli se dveře a do baru vlez Japonec. Japonec byl japonec, kterej přicestoval do srdce Evropy s velikejma ambicema, ale zachutnalo mu pivo a z ambicí sešlo. Holub spal na barový židli a tak si Japonec sám natočil, vzal lístek a napsal si na něj čárku.
   \"Hoj!\" přisedl si.
  
  6
   Kubelka se vzbudil. V puse sucho. Pokusil se vstát, ale cítil, že je ještě pořád strašně vožralej. Hodinky ukazovali půl dvanáctý. Spal pod jídelním stolem v Tomovo luxusnim jedna jedna. Vedle něj ležel Japonec. Na židli spal Šroťák. Ve vedlejší místnosti spal Tom s hlavou na nějaké ženě. S hlavou na Tomovi chrápal Palo.
   Kubelka si zapálil cigáro. Nazul si boty, zkontroloval, jestli neztratil klíče od auťáku a vypad.
   Doma zapnul počítač a začal shánět Sylvii. Nic. Čekal, že včera přijde do baru, ale nepřišla. Tím si je jistý. Po chlastu okna nemá a celou včerejší pařbu si pamatuje do nejmenšího detailu. Bohužel.
   Nasedl do auťáku a jel k Sylvii. Ještě pořád mu nebylo nejlíp. Po žaludku se mu rozlívalo podivný teplo. Cítil slabost ve svalech. A hlava podivně hučela. Jasně si uvědomoval zpomalené přemýšlení. Kocovina. Mentální retardace.
   Kubelka zazvonil. Sylvie neotvírala, leč vše nasvědčovalo tomu, že je doma. Vůz před domem. Otevřená okna. Zvuk mediavize. Zazvonil znovu. Nic. Vyndal klíče a otevřel si.
   Zavolal. Nikdo se neozýval, ale on jasně cítil přítomnost Sylvie v bytě. Prošel předsíní do obýváku. Hrála v něm opuštěná mediavize. Kuchyň. Ložnice. Sylvie seděla s nohama přikrčenýma k tělu ve spodním prádle na široké posteli. A bezvýrazně pozorovala Kubelku. Neodpověděla na pozdrav. Když se k ní začal přibližovat zírala na stejné místo u dveří zkrze něj.
   \"Sylvie?\" vztáhnul k ní ruku. Začala hystericky křičet. Z hrdla jí pryštěl neartikulovaný křik plný strachu, bezmoci a bolesti. Kubelka zahlédl její oči. Plné zoufalství. Absolutně rozšířené zorničky. Stáhl ruku zpět.
   \"Sylvie?\" Přestala křičet. Jen si ho s nejhlubším strachem prohlížela hnědýma oteklýma rozšířenýma očima plnýma slz.
   \"Sylvie? To jsem já, Olin. Poznáváš mě? Neboj se. Nic se ti nestane. Všechno bude zase v pořádku. To je jenom špatnej trip. Slyšíš mě? Řekni něco. Všechno bude oukej. Jseš jenom na tripu.\" Snažil se v sobě najít ten nejchlácholivější hlas.
   Sylvie mlčela, nehýbala se. Kubelka nevěděl co má dělat. Jak pomoc vystrašenému mozku. Neměl moc času. V téhle kocovině se brzo dostane na telepatický trip a pak už tu moc platný nebude.
   \"Slyšíš mě? Kolik sis vzala?\" Sylvie zakroutila hlavou.
   \"Můžeš mluvit? Promluv. Prosím tě!\" Z hluboka se nadechla a hledala odvahu vyslovit jedinou hlásku. Zavřela oči:\"Jsou všude...\"
   \'Nó, to zas bude debata.\' povzdychl si Kubelka v duchu.
   \"Vydrž. Vrátim se za pár vteřin.\" Kubelka vzal v obýváku láhev, ze který se na něj smáli dva psi. Jeden byl bílý a druhý černý.
   \"Přines sem ti jednu plně naloženou Bé padesát dvojku\" Kubelka ztuhnul. Nechápal proč tu větu řekl, a co měla znamenat. Že by se hlásila telepatie? Takže klídek. Od teďka žádná empatie.
   Odšrouboval láhev a podal ji Sylvii, aby se napila. Ta na své tváři vyloudila úsměv.
   \"Ne. Je to ve všem. Dostali mě dokonale.\"
   Ach jo. Napiji se první, aby viděla, že láhev není otrávená.
   Sotva přiložil láhev k ústům, Sylvie mu ji vykopla z rukou. Dopadla na zeď a roztříštila se. Sylvie ukázala na stůl plný nedopitých lahví.
   \"Já vim jak dostal jěžka z klece ven. Je to ve všem. Mám strach.\"
   \"Jak dlouho v tom jedeš?\"
   Sylvie pohlídla na zeď, jako by tam bylo něco napsaného.
   \"Ještě nebyla půlnoc. Z pátka na sobotu.\"
   A do prdele. Kubelka otevřel skříň. Vzal šaty a se Sylviinou chabou pomocí ji oblékl.
   \"Půjdem.\"
   \"Nechci do nemocnice! Nechci ven. Zabijou mě. Já mám strašnej strach!\"
   \"Nepůjdem do nemocnice. Slibuju.\"
  
  7
   Kubelka zastavil u prodejního robota. Stoupl si před plechovou bednu, okopanou zuřivci, ktrerým se automat z jakéhokoli důvodu znelíbil. Docela mu dalo práci najít nějakého od firmy V&W.
   \"Dobrý den přeji. Jsem prodejní automat firmy V&W. Nabízím široký sortiment zboží. Od čerstvých housek, přes nealkoholické nápoje, suvenýry, drobné potřeby pro automobilisty až po - po všechno co právě potřebujete. Momentální nabídku si můžete přečíst na displejích po mém povrchu. Pokud chcete, mohu vám ji vyjmenovat sám. Prosím mluvte zřetelně. Jaké je vaše přání?\"
   \"Mé číslo je sedm pět dva osm nula pět tři tři dva čtyři.\"
   Automat poněkud změnil hlas.
   \"Vteřinku vyčkejte\" - \"Jaké bude vaše přání?\"
   \"Mléčná čokoláda bez oříšků.\"
   \"Jednou?\"
   \"Ano.\"
   \"Budete platit kreditní kartou, nebo hotově?\" Kubelka věděl, že tuhle transakci si nedovolí zaplatit kartou nikdo.
   \"Hotově.\"
   \"Přijímáme pouze americké či evropské dolary. Prosím vložte peníze do příslušného otvoru. Bude to jeden dolar.\"
   Kubelka strčil stodolarovku automatu do chřtánu. A z automatu vypadla mléčná čokoláda bez oříšků, aniž by se namáhal vracet drobné. Tuhle transakci asi daňovému úřadu neohlásí.
   Kubelka zatmavil všechny skla v autě. Rozbalil čokoládu a začal ji zuřivě rozlamovat až našel plastikový pytlík. Obsah pytlíku vysypal na hřbet ruky a nechal Sylvii si šňupnout. Otevřel dveře od auta a zbytek heroinu z ruky oklepal ven.
   Než dojeli zpět, Sylvie tvrdě spala.
  
  8 - INTERMEZZO I.
   Styčný důstojník Smith toho neměl příliš mnoho na práci. Každý den mu přicházela hlášení z přiřazených sektorů. Pečlivě je zapisoval do knihy k tomu určené. Většinou to byla slova \"all rights\". Jen zřídkakdy se někde objevil problém. Pak jej pečlivě zaznamenal. Pokud bylo řešení problému v pravomoci štábu, kde sloužil, informoval zodpovědnou osobu a její jméno připojil k hlášení do kolonky k tomu účelu specielně zřízené.
   Pokud byl problém příliš velký, nahlásil jej styčnému důstojníkovi v hierarchickém seskupení o stupínek výše. To se ovšem často nestávalo. Většinou zůstalo u \"all rights\".
   Jednoho dne se stalo, Bůh ví proč, že pan Smith (o jeho hodnosti se v legendě nic neříká) byl převelen jinam na jinou funkci. Možná, že do úplně jiného štábu a možná, že do úplně jiné války.
  
   Pan Smith svého nástupce náležitě poučil o smyslu své práce a pečlivě mu vysvětlil, která kolonka k čemu slouží. Pak se odmlčel. Odkašlal si.
   \"Je tu ještě jedna drobnost. Ze sektoru bé padesát dva nechodí hlášení. Ale to je v pořádku, protože tam se vůbec nic neděje. Stačí, když do příslušné kolonky zapíšete \'all rights\'a všechno bude O.K.\"
   Tak pan Smith odevzdal svůj úřad.
  
   Nový styčný důstojník (o jehož hodnosti se legenda též nezmiňuje), který se shodou okolností také jmenoval Smith, toho neměl příliš mnoho na práci. Pečlivě vedl svůj úřad a nikdo si na něj nemohl stěžovat. Jediné co ho trápilo, byl sektor bé padesát dva. Ještě aby s ním byly nějaké potíže. Zodpovídal za to, co je v knihách a nepřál si žádný malér.
   Jednoho dne si našel telefonní číslo na velitelství onoho sektoru a zavolal tam. Jednou, dvakrát, třikrát - nikdo telefony nezvedal. Nejdřív to chtěl hodit za hlavu, ale přeci jenom zodpovědnost je zodpovědnost a armáda není žádný holubník. Našel si tedy místo, kde sektor leží a vydal se tam terénním vozem.
   Na místě, kde mapa ukazovala stanoviště velitelství bylo pole. Kolem rostly stromy, lítali ptáci. Pokusil se vysílačkou napojit na patřičnou frekvenci, ale nikdo mu neodpovídal. Nikde náznak nějaké budovy, či krytu. Situace se mu přestávala líbit. Vzal tedy signální pistoli a vystřelil do vzduchu světlici.
   Světlice se však zhruba ve výšce třiceti metrů odrazila od stropu a zřítila se k zemi. Zkusil to znovu a znovu. Skutečně ve výšce třiceti metrů byl strop na kterém musela běžet dokonalá animace nebe, mraků a slunce. Zrakem nerozeznatelná od originálu. Pokrčil rameny a nasedl do jeepu.
   Velmi rozrušen se vrátil zpět do svého úřadu. Do knihy zapsal: \"all rights\". S pocitem, že není dobré plést se do záležitostí strýčka Sama. Věděl jediné. Že až on bude předávat úřad, tak se odmlčí, odkašle si a pak řekne: \"Je tu ještě jedna drobnost. Ze sektoru bé padesát dva nechodí hlášení. Ale to je v pořádku, protože tam se vůbec nic neděje. Stačí, když do příslušné kolonky zapíšete \'all rights\' a všechno bude O.K.\"
  
  9
   Kubelka uložil Sylvii do postele a začal čichem zkoumat obsah lahví na nočním stolku. Necítil alkohol. Vysvětlení je logické. Alkohol už z otevřených láhví vyprchal a Sylvie měla jenom stíhu. A kdoví kde k tomu tripu přišla a jak dlouho na něm byla. Ale nejdřív musí mít jistotu.
   Zapnul Sylviin počítač. Skoro dvě hodiny hledal někoho, kdo by o tom mohl něco vědět. Brzo zjistil, že na nějaký domácí test, kromě toho, že to zkusí sám na sobě, může zapomenout. Chtělo to tedy zasvěceného chemika, který nebude moc zvědavý. Trvalo dlouho, než někoho našel.
   Prolezl celý byt a do umělohmotných pytlíků nabral vzorky všech jídel co v bytě byly. Prázdné vitamínové ampule naplnil vzorky z lahví. Polepil vzorky štítky s čísly a poznamenal si, co co je. Všechno nastrkal do AL-igelitky. Ještě všude porůznu nalepil vlasy, aby měl jistotu, že zatímco opustí byt tu nikdo nebude hospodařit. Sylvie se těžko vzbudí.
   Před restaurací \'U Hamburgských námořníků\', na něj čekala asi čtyřicetiletá mánička. Vzal si od Kubelky AL-igelitku a slíbených sto dolarů. Pak zašel do hospy zaplatit útratu a ještě se nechal odvést do centra. Kubelka se pak vrátil zpět k Sylvii.
   Vlasy byly na svých místech. Sylvie se mezitím ani nepohnula. S úsměvem na tváři zřetelně oddychovala. Kubelka měl chuť se milovat.
   Mrdat. A zapomenout na víkend, který začínal připomínat Hitchcockovskej horor. Slunce už pomalu zapadalo. Pustil si mediavizi, zadal svůj kód a navolil první pornokanál, kterej našel. Děj se odehrával kdesi v Hollywoodu. Šlo o nějakej meditativní večírek jakýsi sekty, kterej se zvrhnul v šílenej grupáč. Scénárista do toho přimíchal ještě tři jeptišky. Jedna z nich mu velmi připomínala dívku z úvodního loga woken.
  
   Kubelka se vzbudil. Příčinou byl jeho mobil. Ovladačem vypnul zvuk mediavize, ve které běžela reklama na hardcorový videomagazín.
   \"Prosím?\"
   \"Dobrý den. Telefonická služba zákazníkům serveru KOLESNIKOFPOST. Právě vám přišla pošta.\"
   Kubelka si natáhnul kalhoty a sed si k počítači.
  
   Email říkal pouze tolik, že něco bylo v jídle, a v lahvích to bylo neředěný. To něco bylo ...
  
   Doprdele. Doprdele. Doprdele. Někdo mě nemá kurevsky rád. Zavolat policii? Sice nemáme žádnej záznam, ale určitě u našich jmen maj poznámky o drogový scéně. Z toho se musíme vylízat sami. Ale proč? Kurva proč? Já sem nikomu nikdy nic nudělal. Alespoň nic, za co by se mě timhle odvděčil. Sylvie? Že by Sylvie? Né, to bych něco věděl. Nebo alespoň tušil. To je útok na mou osobu. Co to řikal Alois o tom chlápkovi? Doprdele, tohle se mi vůbec nelíbí. Fór? To je píčovina. Dyť teď maj ty flašky cenu aspoň - kolik? Sakra. No aspoň čtyry miliony dolarů. Nebo, že bych přeci jen věděl? Doprdele, toho se musim zbavit.
  
   Do obrovskýho pytle nacpal všechny potraviny, který našel. Pak vzal láhve a donesl je na záchod. Vzal jednu z nich a vylil ji do záchoda. Vzal druhou. To přeci nemůžu udělat. Všechno slil do největší láhve. To bude panečku whisky! Skoro litr. Doprdele. Kolik toho vypila Sylvie? To by jí mohlo vystačit na dost dlouho. Něco moh srazit ten eič. No, no, kolik toho mohla sakra vypít? Musim to z ní dostat.
   Spláchnul záchod. Láhev strčil zpátky do baru v obýváku. Pod svícnem je největší tma. Prázdné láhve nastrkal do pytle. Vyšel z domu ven. Byla už tma. Obešel tři bloky a hodil pytel do kontejneru. Vrátil se zpět.
   Natočil sklenici vody. Vzbudil Sylvii a dal ji pít. Moc nechtěla. Podařilo se mu do ní dostat asi dva a půl litru vody. Něco vyzvracela. Pořád mu usínala. Kubelka byl zoufalej. Zoufalej jako nikdy. Nikdy v životě.
  
  10
   Kubelku vzbudil budík. Zaklapl ho. Sylvie nikde. U budíku byl papír: \"Šla jsem do práce. Zavolej mi.\" Kubelka našel cigáro a zapálil si. Chtěl věřit, že všechno se mu jenom zdálo a právě se probudil.
   Na koberci neviděl rozbitou láhev. Nejdřív mu poskočilo srdce, jako kdyby vyhrál první místo v loterii, ale pak si uvědomil, že střepy najde nejspíš v koši. Sylvie je čistotná osoba na rozdíl od něj. Ale je tu aspoň jeden klad. Sylvie je v pořádku a to je asi tak to nejdůležitější.
   Kubelka zvedl mobilní telefon a zavolal jí. Ta ho ovšem měla vypnutý. Nejdřív propadl hořkému zoufalství, že tenhle hrůzor neskončí. Pak mu došlo, že Sylvie bude pracovat, tudíž má telefon vypnutý a tak jí aspoň poslal vzkaz, že už je vzhůru, a že až bude mít čas, ať mu zavolá.
   Kubelka vyrazil do práce.
  
  11
   Cestou se zastavil v bufáči \"U zombíka Karla\" na snídani. Jako každý den. Miloval ty strhané tváře, které se cestou z flámu rovnou do práce zastavili na kafe. Každé ráno byl svědkem tisíců nářků a radostí, které se nestihli utopit v alkoholu. Často musel dát rozhřešení sám, na místě, ve spěchu, bolavé duši alkoholika, protože do svatostánku je to vždy příliš daleko. Byl ranním knězem.
   Tady se snoubil nemocný život, s jiskřivým zábleskem lámané duše. Právě zde vyvěral jeden ze zlomů reality, Kubelka ho jasně cítil. Místo čímsi nabité. Plné lidských smradů. Potu. Chcanek. Zvratků. Desinfekce. A smradu ze zdechliny duše. A z kalného piva v kalné sklenici, které propichuje kalný mozek zkrze kalné oči.
   Nikdy zde neviděl čistou, vydensifikovanou, navoněnou, přibarvenou duši. Žádnej napucovanej panák sem nikdy nevkročil, snad jen pohledem nahlédl, zkrz špinavý okno a rychle prošel kolem, neboť se bál žít svůj vlastní život.
  
  12 - INTERMEZZO II.
   Říká se, že každé čtyři roky se sejde sedm chlápků, kteří si tahaj slámku, aby rozhodli, kdo bude následujícím presidentem jůesej. Není to pravda, ten chlápek je jeden a jmenuje se Nejvyšší Výkonný ředitel.
   Kromě toho má na práci spoustu jiných věcí. Kupříkladu řídí přes sto dvacet tisíc tajných agentů Ignáců Agentů. Respektive Ignácek Agentek. Ti se soustřeďují především na boj proti drogám. Terorismus byl ponechán federálním organizacím.
   Jednou přišel den, kdy pan ředitel měl pocit, že už ví úplně vše o západním drogovém společenství a může nechat celý óbrgang zatknout, aniž by mu kdokoliv unikl.
   Půjčil si armádu a spustil akci. Půl milionu mužů v akci operovalo po deset dní v čtyřiceti pěti zemích světa. Výsledkem bylo zatčení 54 782 osob.
   V následujícím týdnu dojelo celé ElEj a s ním i celý středozápad. Město v absťáku. Armagedon. Pomýlení jazyků. Pomýlení hodnot. Stav nouze. Výjimečný stav. Občanská válka.
   Zajímavé na tom všem je ale ta skutečnost, že celý gang tvořilo 54 781 agentů, kterým se podařilo do gangu infiltrovat, a jedna stará, sešlá, ošklivá, skoro padesátiletá šlapka. Která se jmenovala Donna Hawthornová.
  
  13
   Kubelka běžel po hraně reality. A už nemohl. Dneska se potřebuje vyzpovídat on. Říct anonymnímu člověku o svém strachu z věcí nadcházejících, vypovídat se. Věděl, že mu nikdo neuvěří, budou si myslet, že se chce jenom udělat zajímavým. Věděl to. A přesto čekal, až si někdo přisedne, někdo, kdo bude ochotný naslouchat.
   Tu smůlu měl jeden ze dvou Prototypů Ježíše Pražského, který se tu zrovna, jakoby náhodou, vyskytl. Dlouhé zacuchané špinavé vlasy. Špinavé hadry. Špinavý mozek. Čistá duše.
   (Legendy říkají, že On se nenarodil, ale prostě se jednoho dne, za velmi mystických okolností, jako novorozeně vyskytl. S největší pravděpodobností v kontejneru na odpadky. Ale v posledku On je prý ještě na živu, tak ať si životopis napíše sám, to není moje starost.)
   Kubelka se tedy vypovídal. Koupil svému Posluchači kafe.
   On se zamyslel, řekl: \"To neni nic nového, co mi tady povídáš, já to tady někde přeci mám.\" a začal hledat po kapsách. Vytáhl spoustu divných věcí. Zlomené cigáro. Mystický kámen. Zajímavě zahnutý klacek do prava. Křížovku. Zajímavě zahnutý klacek do leva. Odřenou básnickou sbírku Jáchyma Topola. Kámen mudrců. A pak svazek špinavých a potrhaných papírů. Rozmotal jej a dal je Kubelkovi číst:
   \"Tak tuhle myšlenku bych asi těžko někomu vysvětloval.\"
   \"My jsme totiž všichni v blázinci.\"
   \"Fraktálový čas.\"
   \"Já tomu rozumim, jak to tam je.\"
   \"Snaží se vůbec tady někdo odpovědět na základní otázku?\"
   \"Mám pocit, že je tady jedno velké CPU   \"Furt zkoumám něco velkého, co nejde podchytit.\"
   \"Funguje to tak a je to strašlivá prdel.\"
   \"Člověk přemejšlí v backtracku a vyhazuje nevhodný asociace.\"
   \"Algoritmus si začíná uvědomovat sám sebe.\"
   \"VM1: Je tu vůbec někdo, kdo se snaží zjistit, o co vlastně de na tomle světě? A jestli jo, tak na co přišel? A teď přijde závažnější druhá varinta s tím, že tu nikdo takovej neni! Začne někdo?\"
   \"Je to tenhle svět? Dohrábl jsem na dno a co?\"
   \"Zastihl jsem realitu v celé její ostudnosti.\"
   \"Víme kdo jsme. Víme kde jsme. A na to konto si vysmažíme mozek z hlavy ven.\"
  
   Od vedlejšího stolu dolehlo k Olinovým uším: \"... prostě mě nechala. Nikdy to nejde úplně stoprocentně, ale já se fakt snažil na ni zapomenout a fakt by mi byla volná, jenomže vona se mi ty vole zjevuje. Hele já docela cestuju a celkem normálně se mi stává, že čekám na autobus a vidím ji projít kolem nástupiště, pak s tim busem jedu někam čtyřista kiláků do prdele, vystoupim a vidím jak přechází ulici. Jako jasně, že to neni ona, ale kdybych nevěděl, že tam nemůže bejt, tak za ní normálně jdu a řek bych jí aspoň čau. Teď se bojim chodit místama, kde se normálně pohybuje, páč kdybych ji potkal, tak bych nevěděl, jestli je to vona nebo zjevení. Fakt soda. Hele já vim, že sem asi magor, ale tohleto je fakt soda i na mě. Kdyby se mi zjevoval třeba Kryštof Kolumbus ... no počkat, toho bych nepoznal, takže bych si toho ani nevšimnul, že se mi někdo zjevuje ... tak třeba Jim Morison, kdyby se mi zjevoval Morison, tak by sem si řek, že sem magor a neřešil bych to, maximálně bych se zamyslel, jestli moc nefetuju, ale když se mi zjevuje ženská, se kterou sem bydlel a píchal ji a miloval, tak to mě fakt nutí k zamyšlení, jako proč zrovna vona? Jako jestli po ni podvědomě, ale já si fakt myslim, že je mi volná, jako jestli teda po ní podvědomě toužim a proto ji vidim všude kudy chodim? Nebo to jsou halucinace do kterejch mi muj vysmaženej mozek promítá nějaký vzpomínky? A nebo to sou vážně nějaký zjevení, třeba jako vod Boha? A třeba to má něco znamenat, jako že bych se k ní měl vrátit a zkusit to znova? To se mi zas moc nechce. No prostě mi hlavou pak kolujou takovýhle myšlenky. Fakt soda. Radši bych bral toho Morisona, nebo nejlíp Kolumba ... ale proč zrovna vona? Tohle je fakt soda. Ale já sem kurva nechtěl sodu! Pivo! Ty vole to je soda...\"
  
  
   \"Oline Kubelko, ty jednou spasíš svět. Nebo se za něj aspoň obětuješ.\" vstal, vzal si své papíry, udělal několik složitých magických znamení a odešel.
   Kubelka byl na tom ještě hůř, než když přišel. Cítil, že ve svém běhu po hraně reality přidal do zběsilého tempa a nikdo mu nechce říct kam má skočit, jestli napravo nebo na levo. Běžel po hraně a bylo mu jedno na který straně je realita. Napravo, nebo nalevo?
   Mobilní telefon zazvonil.
  
  
  14
   Kubelka seděl v kanceláři primáře. A věděl, že je to tu. Buď řekne ne a pošle svojí lásku na smrt. Nebo zvolí ano, a pak se může stát cokoliv. COKOLIV. Třeba nic. A nebo si pude pár lidí sednout na pár stovek let do chládku. A asi na něj budou velice naštvaní.
   Vlastně až v tento okamžik se zastavil. A začal zase trochu vnímat. Zazvonil mobil a najednou sedí tady. Snad dvacet minut, které Kubelka přeskočil. Nejhorších dvacet minut života. Sylvie leží pod přístrojema. Nejmodernějším hi-techem současné medicíny. Celkove selhání organismu.
   Doktor zopakoval otázku.
   Pokud ví, tak nikdo v rodině nemá pětadvacet miliónů. Nemá. A doktor čeká na číslo konta. Číslo. Může lidskej život záviset na číslech?
   Kubelka nadiktuje číslo konta. Doktor jej komusi nahlásí do telefonu.
  Znovu upozorňuje Kubelu, že ani tak nedokáže na sto procent zajistit, že pacientka přežije. Kdosi přijde a odvede Kubelku k bankovnímu terminálu...
  
   Před třemi a půl lety vydělal Kubelka během osmi dní jeden a třičtvrtě miliardy. Zvláštní na tom bylo, že si to pamatoval jen matně a velmi často na to zapomínal úplně. S podmínkou, že na ty peníze deset let nesáhne. Stalo se. Teď jen doufat, že si toho Ministerstvo Pro Boj Se špinavými Penězi nevšimne.
  
  
  15
   Prázdná hospoda. Jen pět alkoholiků u jednoho stolu. Výčepák točí jedno pivo za druhým. Jinak ticho. Absolutní ticho. Jako v kostele.
   \"Co se dá dělat?\" promluví jeden z nich. Nečeká na odpověď. Kdosi si nikoliv nervózně zapálí cigaretu. Jiný pohladí psa pod stolem. Mlčení. Mlčení, kdy si člověk vychutnává tu slast, kdy s každou další čárkou mozek snížuje svůj výkon. Až pochvíli, jednou, snad, zastaví se úplně. Nirvana. Smrt.
   \"Čekat.\" ozve se. Snad po pěti minutách.
   \"Ale na co?\"
   \"To je to, co právě nikdo neví...\"
   Kubela se zvedl a zaplatil. Zen není to co dnes hledá.
  
  
  16
   Kdysi před dvěma lety, když Sylvie poprvé Kubelkovi zamotala hlavu, zdál se mu sen. Pamatoval si jej celý a do nejmenšího detailu, přestože si sny pamatoval málokdy.
   Kráčejí spolu městem, drží se za ruku, míjejí vzorné občany toho anonymního města. Není jasné kam zrovna mají namířeno, jestli do kina, nebo na večeři, ale ví, že Sylvie ještě potřebuje zařídit nějakou drobnost cestou. Slunce se chystá zapadat. Kubelka je naplněn pocitem absolutního štěstí. Nejraději by radostí začal poskakovat a strašně křičet, ale zrovna míjejí strážce zákona a Kubelka si není jist, zda-li by nebyl zatknut pro podezření, že je pod vlivem zakázaných látek. Tak alespoň Sylvii políbí. Policista se na ně usměje a dokonce jim oběma popřeje pěkný podvečer.
   Kubelka recituje Sylvii báseň, slova, která mu přináší jeho láska na jazyk, nepřemýšlí o nich. Slova o jejích očích, vlasech, o jejím těle, o její duši, o svých citech a o touze se milovat.
   \"Teď ne, potom, už jsme tady.\"
   Stáli před domem, který Kubelka odněkud znal, jen si nemohl vzpomenout odkud, dveře se samy otevřely. Před nimi bylo mramorové schodiště pokryté vysokým kobercem, dům voněl neznámou, ale velmi příjemnou vůní.
   \"Mám tu na tebe počkat?\" zeptal se.
   \"Ne, ty musíš jít se mnou, jsme tu kvůli tobě.\"
   Vystoupali po schodech a aniž by prošli nějakými dveřmi ocitli se v místnosti, kterou ozařovala ostrá bílá zář, Kubelka marně hledal její zdroj, ale zdálo se, jako by byla všude ... místnost, kde nebylo stínů.
   \"Kde to jsme?\"
   \"V ráji. V mém domově. Jsem anděl a přivedla jsem si tě sem k sobě. Teď už tu budem navždy spolu šťastni až na věčnost.\"
  
  
  17
   Kubelka se procházel po jejím bytě. Necítil nic. Ani prázdnotu, která jej naplňovala. Byla mrtvá. Nechápal proč je v jejím bytě. Proč se tam prochází. Rukama hladil předměty. Nechápal nic. Nemyslel.
   Hladil předměty. Zapomněl kouřit. Chodil ve snu, ze kterého se ne a ne probudit. Krátké pravidelné kroky. V ložnici našel svou fotku. Chodil po bytě a hladil předměty. Kazety s hudbou, kterou neměl rád. Knížky, které mu přišly povrchní. Jak dlouho vydrží jídlo v lednici, než se bude muset vyhodit? Hladil předměty a na prstech mu ulpíval prach. Ta fotka jako by tam nepatřila. Nic neotvíral, na nic se nedíval, jen hladil a moc si přál aby vykoukla ze dveří a pohladila ona jeho.
   Chodil. Hladit. Hladit. Hladit. Cítí předměty jeho doteky? Třeba ho Sylvie hladí, jen on to necítí. Stejně jako předměty. Mrtvé předměty? Mrtvý Olin hladí živé předměty. Mrtvé doteky. Doteky jenž nepřicházejí. Chtěl být pohlazen. Chtěl hladit. Ne předměty, ale jí. Došlo mu to. Chtěl by se milovat. Navzdory všemu by se chtěl ... Teprve teď se rozplakal. Padl možná do křesla, možná na zem. Najednou jakoby tělo přišlo k sobě. Cítil obrovskou nesnesitelnou bolest a němě brečel. Minutu. Dvě. Hodinu. Vstal, vzal fotografii a mrštil jí proti zdi. Rámeček se rozpadl. Fotka se pomalu snesla na postel jako list. Zoufalství. Byl plný zoufalství z absolutnosti situace. Bezmoci jakkoli vrátit věci zpět.
   Vzal fotku do ruky a roztrhal jí, aniž by si přečetl vzkaz na rubové straně. \"Sylvie zemřela proto, aby jsi si mohl odnést červený sešit.\"
  
   Kubelka chodil po jejím bytě. Ne bezcílně. Z očí mu vytékala voda, takže skoro vůbec neviděl, přesto chodil po bytě a hledal. Hledal fotky. Fotky na kterých by byla ona.
   Mediavize přehrávala záznam z jejích loňských narozenin. Proč si její otec nedal víc záležet, když to natáčel? Kubelka chodil a shromažďoval fotografie. Chvíli seděl, snažil se skrz vodopád zaostřovat na kousky papíru, pak zas vstal a hledal dál.
   Kubelka se vzbudil uprostřed haldy fotek. Spousta jich ležela na zemi. Některé dokonce ve spánku zmuchlal. Snažil se je kvapně urovnat, když si uprostřed hromady všiml čehosi červeného. Vzal sešitek a strčil si jej do kapsy.
  
  
  18
   Otevři sešit. Podej jej tomu, kdo má silný a hluboký hlas, nechť předčítá nahlas následující řádky on:
   Uvědomte si svého robota. \"Sednu si\" a \"přinesu si\". Slyšíte to? Pokud ne, nemá smysl pokračovat dál. Uvědomte si svého robota a opusťte jej.
   Nepospíchejte. Ale ani zbytečně neotálejte, ať nepřetrhnete nit. Nemluvte, buďte každý sám v sobě.
   Ty kdož čteš koncentruj se na čtení. Vy ostatní začněte formovat své halucinace.
   Budete potřebovat místnost. Představte si ji. Ale nemluvte o ní mezi sebou. Nemluvte o ni mezi sebou ani beze slov. Dostatečně velkou pro všechny. Se vším komfortem pro biologické roboty.
   Budete potřebovat terminál. Obrazovkou může být strop. Budete jej ovládat myslí.
   Budete potřebovat připojení. Bude jej symbolizovat černá skřínka. Nezapomeňte, že tlačítko na její vypnutí musí být na dosah každému z vás.
   Nic víc vám není potřeba.
   Opusťte tuto představu a zamyslete se nad životem. Nad svým životem. Nad životem v úlu. Projděte si to dobré ve vašem životě. Projděte si to zlé ve vašem životě. Projděte si to zlé co jste kdy učinili. Projděte si to zlé co se vám kdy přihodilo. \"Všechno je přesně tak, jak má být.\" Pokud to nevidíte, nemá smysl pokračovat dál.
   Dostali-li jste se až sem, zamyslete se, zda-li jste to věděli i dnes ráno. \"Vím, že nic nevím.\" Pokud dokážete vidět oba smysly zároveň máte první krok za sebou, pokud ne, zavrete sešit a ubalte si jointa, je to jedno.
   Vraťte se zpět v představě ke své místnosti.
   Ten z vás, kdo nemá strach, nechť otevře dveře do své KOMNATY. Pro sebe i pro ostatní.
   \"Don´t worry, be happy!\" je ta druhá cesta.
  
  
  19
   Kubelka čekal na noční metro. Byla mu trochu zima. Přepadla ho chuť na cigáro. Ale nechtělo se mu vylejzat z podzemí, aby si moh zapálit. Skusil aspoň prohledat kapsy, jestli nemá žvejkačku. Našel sešitek. Červenej. Prolistoval jej, všechny strany byly prázdné, až na první, kterou pokrýval pokus o poezii těžko čitelným rukopisem:
  
  Nauč se balit jointy jak tovární stroj
  Nauč se poznat půl gramu háčka od pohledu
  Nauč se poznat kvalitu perníku podle chuti
  A podle návštěv u psychiatra kvalitu LSD
  
  Profetuj se na druhou stranu
  Tam kde není bolest, tam kde se nezjevujou mrtvé milenky
  Profetuj se z pekla do pekla
  Jak dlouho ještě vydrzíš hrát tohle sólo?
  Rozpichaný žíly bolej čím dál víc a hmatník kytary je kurevsky dlouhej ...
  Oběs se na strunách a z ráje tě schoděj do pekla
  Nebo se tam rovnou profetuj
  Chceš odpověd na své otázky? Můžeš se naučit přestat se ptát
  Přestat se bát, přestat rodit myšlenky
  Profetuj se na druhou stranu
  A zůstaneš sám tělem své milenky
  
  Jsou jen čtyři základní elementy
  THC, heroin, LSD a pervitin
  A pátý element - láska
  A zbytek jsou jen kolečka, éčka a kolečka
  
  Stejně seš kacíř, tak na tom ani moc nesejde
  Zkus to brát z tý lepší stránky
  Já zase celej život chodím a čekám, že mi někdo řekne ten kód
  A ani nevim jestli to poznám, až mi to řeknou
  Každej si musíme táhnout svoje nádobíčko osudu sám
  Prorvi se tam a pozdravuj v pekle!
  
   Olin vzal do ruky mobilní telefon, chvilku telefonoval na různá čísla, pak vylezl ven z metra, chvilku bojoval s větrem, ale pak se mu přeci jen podařilo cigáro zapálit. Dokouřil a mávnul na taxíka.
  
  20 - INTERMEZZO III.
   Olin: Proč jsi mne stvořil, kdo jsem?
   Já: Potřeboval jsem postavu ... a jinak seš mix jednoho mýho kamaráda, slavné románové postavičky a jedné težko popsatelné situace v kuchyňce pokoje A414 pod vlivem LSD.
   Olin: Jak dlouho jsi to psal?
   Já: No už to má osumnáct stránek ... doufám, že to letos dopíšu ... a jak to tak počítám, tak to už jsou 3 roky, co jsem začal. Nutno poznamenat, že text za tu dobu doznal mnoha přepracování a spousta odstavců neprošla ani do druhého čtení, také osudy mnohých kapitol seznaly tragických konců. A nesmíme zapomenout ani na zápletku. Té zasadili smrtelnou ránu bratři Wachovski. Mě pak přišlo dost trapné, že bych musel někomu vysvětlovat, že mě napadlo uplně to samé jako bratry Wachovski, akorát že oni to stihli dřív natočit, než já napsat. Nezbylo, než zápletku oželet. Náhradní jsem připravenou neměl. Ale to neva, stačí do úvodu napsat, že je to surrealistický a avantgardní a lidem to ani nepřijde.
   Olin: Proč jsi se rozhodl psát scifku?
   Já: THIS SCI-FI IS BASED ON TRUE STORY!
   Olin: Taky máš pořád ten blbej pocit, že jsi uvězněnej v něčí nedomyšlený virtuálce a to co se dějě závisí na cizí libovůli a ne na tom co konáš?
   Já: U mě je to paranoia, ale ty máš docela postřeh.
  
  
  21
   Sešli se ve sklepním baru MONICA. Kromě jich, tam byl akorát Holub za barem a Palo, Tomík a Japonec u stolu. Pro veřejnost bylo zavřeno.
   Objednali si dva banánový, jeden meruňkový a jeden jahodový džus. Olin vytáhl na stůl láhev od Black&White a dolil pánům sklenice tak, aby ještě nepřetekly.
   Když Olin dopil svůj drink, začal se cítit nesvůj a přestal mít pocit, že to co dělá, je docela dobrej nápad. Přeci jen, účinná dávka byla sotva sto miligramů. Něvěděl co podniknout, nejdřív zmateně pobíhal po lokále, ale pak se rozhodl dát věcem volný průběh a dal se do řeči s alkoholikama.
   Za pár minut poté se v baru zjevil jakýsi Jarda, na první pohled dost sympatický typ, co měl jizvu na tváři a se kterým se z nějakého podivného důvodu všichni už léta znali jen Olin ne. Párkrát o něm zaslechl nějakou tu historku, ale nebyl si schopen zrovna jakoukoli konkrétní vybavit.
   Není to ten člověk, o kterým mluvil Alois? Olin se chtěl zeptat, ale nebyl si jistý, že je ve stavu, ve kterém by byl schopen seriózní komunikace.
  
   Palo s Tomíkem zrovna rozebírali nějakou zajímavou šachovou partii, šachovnice nemaje. Olin se ztratil už u druhýho tahu a tak se nechal unést na vlnách vlastních myšlenek.
   Uvědomil si, že už droga dávno začala působit. Asi čekal hustější stav, ale došlo mu, že tahle droga zřejmě nebude fungovat na sčítacím efektu, jako to dělá alkohol. Křivka bude hodně logaritmická. Čekal, že tělo bude protestovat, než si zvykne, ale tentokrát to prošlo až příliš hladce. Asi si už zvyknul. K týhletý záležitosti se vrací často. Nebo je ta křivka sinusová? Sylvie. Asi bych měl něco cítit. Co je to vlastně špatnej trip? Stavy, kdy si tělo zvyká, můžou bejt nepříjemný, ale to je chvilka. Co se vlastně dělo Sylvii? Co viděla? Něco říkala, kdybych si to pamatoval, mohl bych to zrekonstruovat.
   Olin se podíval na zeď. Viděl jasně její virtuální podstatu. Zabýval se chybama týhletý virtuálky, přemýšlel, jestli to je lajdárna, nebo jestli to jednoduše z nějakýho důvodu nejde udělat tak jak by to mělo být. Tahle droga je obecně považována za
  halucinogen. Ale to co vidí, přece nejsou halucinace, jediné výstižné označení ho napadá \"vzorky\". Někde mezi vzorkama se mu zhmotnil nápis \"poison\". Nádherné prostorové písmo. A hned vedle něj jen o kousínek výš, jako by sprejem nastříkané na betonové zdi: \"first level code\" a Olinovi došlo, že už ví to, na co nikdo nemohl přijít, proč označení pro tuhletu drogu je FLC. Ale kam?
   \"Hele, mám takovej problém\", vytrhl Olina z přemítaní Pepa.
   \"To je tak, když fetujou intelektuálové, no povídej.\"
   \"To si musíš poslechnout, já to neumím tak podat.\"
  
   \"... všichni jsme jenom nosiči vody. Součástky v systému. Každej jsme jenom malej robot, malej proces, děláme něco, aniž by jsme si uvědomovali co, možná je to tak zahaleno chaosem, že není možný to vidět, možná na to máme přímo před očima, koukáme na to 24 hodin denně, jen v našem mozku je zabudovanej blok, abychom si nebyli schopný to uvědomit. Já taky nevim co to je, jsem stejnej robot jako my všichni. Ale třeba tu někdo je, kdo to ví.
   Máš spoustu drog, který ty bloky uměj nějak narušit, a který jsou proto zakázaný, takže si člověk pár věcí na chvíli uvědomí, ale druhej den zas vi hovno, jen se mu občas vrátí pár paranoidních pocitů, pocity deja vu a šílený migrény. Možná bych si toho nikdy nevšim, kdyby se celej systém tak systematicky nebránil odpovědi na otázku: ´Co jest smyslem všeho toho?´ a tyhle stavy se mě dějou od doby, kdy jsme nad touhle otázkou začal přemýšlet. Proto hledám někoho, kdo o tom něco ví, nechci už, abych měl migrény, abych zjišťoval, že nesmyslně zapomínám na nejzákladnější věci, nechci, aby se mi už někdo rejpal v mozku. Chci pryč. Je to nekonečnej kruh...\"
   Tak takhle se asi cejtěj schizofrenici; běželo Olinovi hlavou. Ten člověk se mě snaží dostat do ukrutný paranoi - no možná to myslí vážně. Na jednu stranu si myslim, že jsem stále rozumnej člověk, přes všechny ty kila fetu, který jsem do sebe narval a stále si jsem schopen uvědomit jak se věci mají, ale na druhou stranu mám pocit, že ten člověk může mít absolutní pravdu.
   \"... ale zase si uvědom, že ta věc kvůli který tady jsme, může bejt šíleně dobrá a důležitá a ten kdo to řídí moc dobře ví co dělá a proč to dělá a proč my to vědět nesmíme. Já bych to jen chtěl vědět, protože chci být v životě šťastnej a vědět, že to co dělám dělám dobře. A hlavně bych si to chtěl rozhodnout sám, protože svoboda, to je především: mít možnost volby.\"
   Olin se rozhlédl a zjistil, že zbytek pozvaných pod stolem balí jointa a o něčem vášnivě diskutují.
   \"Hele pánové, pojďte si něco poslechnout a řekněte mi, jestli ten člověk je paranoik, nebo ne.\"
  
   \"... řekl bych, že jsme pod dokonalou kontrolou. V okamžiku, kdy se někdo prorve na druhou stranu, odhackuje realitu, na jejich monitoru jim zasvítí červený výstražný světlo a oni pošlou plně naložený Bé padesát dvojky přímo tam, kde to popráškujou nějakou chemkou, která ti v mozku odmaže všechno podezdřelý, včetně vzpomíky na hluk motorů těžkejch bombardérů. Ty usneš a když se vzbudíš nevíš vůbec nic. A mě to sere, kurevsky sere. Tak studuju a poslouchám lidi a čekám, že mi někdo řekne jak z toho ven, že mi někdo dá do ruky algoritmus a kód. A ni nevim jestli, až mi to někdo řekne, poznám, že to je to co hledám... \", skupinka posluchačů souhlasně přikyvovala hlavou. Olin vyndal z kapsy sešitek podal ho Jardovi a zeptal se: \"Tos psal ty?\"
  
   \"Uvědomte si svého robota,\" znělo z Jardových ůst a Olin někde přes zvuky ostře nakopnutých syrových kytar linoucích se z reproduktorů v dáli zaslechl zvuk, podprahový zvuk motorů mezikontitnentálních bombardérů...
  
   Olin měl pod rukama všechny odpovědi na svoje otázky. Čas se zdál být nekonečný. Realita absurdní.
  
   Když platili útratu zeptal se Olin: \"No a co kdybychom tenhleten fet nějak podtrčili celýmu tomuhle velkoměstu? Třeba zkrz vodovod? Pak by to přeci pochopil každej! A v takovymhle počtu lidí by se mohli bránit...\"
   \"Seš naivní, poslali by sem svý bombardéry a bylo by zas všechno po starym. A kdyby jsme prudili moc, tak je naplněj napalmem. Co bys čekal...\"
  
  22
   Na kopec se můžeš vyšplhat, nebo se tam nechat vysadit vrtulníkem. Rozhled budeš mít stejnej tak jako tak. Ale budeš-li oblétávat každý kopec, začne to být nuda a časem přijdeš na to, že to tak nějak není ono.
   Drogy jsou vrtulník, kterej ti ukáže co budeš chtít.
  
  23
   Kubelka se vzbudil. Ne moc. Jen tak, aby věděl, že je. Svoji existenci si uvědomoval skrz ostrou bolest v hlavě. Jeho mozek by raději spal, ale skutečnost, že přestal dostávat informace o chodu těla, nebyl schopen najít žádné paměťové záznamy a proces myšlení tedy neměl nad čím pracovat, byla natolik znepokojivá, že se rozhodl opustit spací režim. Kubelka, aniž by věděl, že se tak jmenuje, z toho rozhodně radost neměl. Ani nemohl, totiž jediné co si byl schopen uvědomit, byla stále sílící bolest a tupý zvířecí strach.
   Po nějaké chvilce, která subjektivně mohla být dlouhá pár vteřin a zároveň několik dní, se mozek pro zvyšující bolest, rozhodl informaci o tom, že je neúměrně mimo, zatajit a nenápadně přejít zpátky do spacího režimu. Poté, co se akce vůbec nevyvedla a chudák Kubelka upadl do hlubokého kómatu, měl mozek chuť se na všechno vysrat a jít na pivo k Péťovi...
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.04.2004 00:00:00Danny
12.07.2002 00:00:00Danny
zařazuji do Výběrečku
08.06.2002 00:00:00Lucy
Dobré...
Najviac sa mi páčil koniec dvojky ;-)
Zatiaľ som u čísla 8 a dojem celkom dobrý...
Na * stačí
28.05.2002 00:00:00MM
děkuji za avízo, líbilo se mi to... možná jsem natvrdlej - proč ten screensaver? proč právě takhle?

jinak... oceňuju to, že se ti povedlo udržet tak rozsáhlý text docela konzistentní - ale téma "drogy jako dveře" už tu bylo a možná i líp (a teď nenarážím na matrix) - líbilo by se mi zas pro jednou vymyslet nějaké úplně jiné dveře...

*!*
28.05.2002 00:00:00Nazaretsky
ty dvere skutecne existujou, a kdyz budes pozorne cist, najdes v te povidce navod jak jimi projit ... ja jsem ty dvere nevymejslel, ja jsme je nasel, tak jsem o nich pouze poreferoval :)))
17.05.2002 00:00:00Deltex
Dokonalé *!
16.05.2002 00:00:00Seregil
Moc vostrý, moc dobrý....... tip *)
16.05.2002 00:00:00Quoniam
Graciézní. Je to příliš dlouhý na to, abych si v práci střihl
druhý čtení, což by minimálně chtělo pro hlubší kritiku. Tak
alespoň pár postřehů ze čtení prvního.

Č. 1. Trochu zbytečný. Pseudo-postmoderní kec, dnes už trochu nuda.
Na začátku mě trochu iritovalo, jak se Kubelka neustále probouzel
a usínal, hlavně v č. 3.

INTERMEZZO I. - skvělý, INTERMEZZO II. - trochu slabší, ale taky
dobrý, INTERMEZZO III. - téma už trochu ohraný, dle mého zbytečný.
Sice vysvětluje (omlouvá), jak to autor (možná) myslel, ale proč?

Text krásně plyne, jazyk je velmi čtivý. Občas mi vadily některé
konkrétní reálie, když místo a čas jsou popsány neurčitě a civilně:
placení v dolarech, mediavize, Ježíš Pražský, sbírka Jáchyma
Topola (vtipný, ale ruší).

Stranou ponechám občasné pravopisné a interpunkční chyby. Text se
mi tak líbil, že mi nevadily. (Ale opravit by chtěly.)

Téma není nic nového, realita "nevědomého" života v kleci byla už
mnohokrát zpracována, zde ale bravurním způsobem.

Nadměrně dlouhé jsou "hospodské" pasáže, jež sice prokazují velmi
dobrou znalost tohoto prostředí, jeho psychologie, účinků a
následků, ale příliš dlouhé prodlévání na nich brzdí příběh a
ke konci už trochu unavují pozornost.

Za vtipné považuji shodu v názvu "nehlásícího se" sektoru a am.
bombardéru. Možná nechtěná?

Jako celek velmi, velmi dobrý.
Pošlu avíza, stojí to za to.
16.05.2002 00:00:00Danny
avízo pro MM
15.05.2002 00:00:00Danny
ty vado.... to je vynikající!!
fakt že skvělý!
paranoia, umělá realita, (skoro)matrix,...
velkej TIP jak sviňa!


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.