Jasnovidka

"Pardon, madam,

 smím se vás zeptat, kolik je vám ctěných let? "

"To už máš jedno, chlapče,

  jestli deset, nebo sto pět."

"Já jen, jestli mou matku neznáte,

 když celý můj život v té kouli hledáte."

"Vidím ji snad jen v tobě,

 nemýlím-li se, je už dávno v hrobě,

 vidím ji v tobě jen tak jemně,

 už dávno pohřbil si ji s otcem zřejmě."

"Ano, mám po ní podobu a víru v Boha,

 ale to jsou, madam, jen prázdná slova,

 řekněte mi radši,

 co můj otec, to mi stačí."

"He..víra v Boha...jak hezká představa,

 to se v dnešní době už ani nestává.

 Myslíš, že Bůh tě uchrání před tvým osudem?

 Chlapče, každý mu bude jednou podroben.

 A ty už brzy,

 snad mě to i mrzí,

 jsi celkem zvídavá bytost,

 mohl si získat nesmírnou chytrost.

 Ale už nemáš čas."

"Co to říkáte zas?

 Co se mi stane?"

"Dřevěná rakev za chvíli,

 bude ti říkat: ´Můj pane.´

 Koukáš nějak  vyplašeně,

 tak jako malé štěně,

 když ukradnou ho od své matky.

 Tak to je vše, dlužíš mi dvě pětky.

 A už utíkej domů zpět,

 zítra ráno v pět

 opustíš tento svět..."