Síla přírody

V těžkých chvílích obracím se

do přírody zahleděn.

Zhlížím louky, zhlížím stráně,

jsem tím vším vždy okouzlen.

Když mě srdce bolí, trápí,

lehnu si na širou pláň.

Slunce mi zas sílu vrátí,

pochopím, že nejsem sám.

Vidím cvrčka, vidím káně,

orla, veverku i lišku,

zrovna čtu si krásnou knížku.

Vzhlížím od těch bílých stránek,

ovanul mě lesa vánek.

Neváhám už ani chvíli,

jsem tou krásou opojen,

vydávám se k svému cíli.

Les ten dává sílu všem,

ať je noc či bílý den.

Procházím se po pěšinách,

které lesní zvěř jen zná,

všechno tu jen kvete, žije,

je to krása bezmezná.

Zajíc támhle v křoví běží,

co jen může utíká.

Ten má věru těžký život,

s myslivci se potýká.

Přece si však nestěžuje,

na světě je velmi rád.

Běhá v lese s liškou, srncem,

i medvěd je kamarád.

Les jim dává zase sílu,

sílu lásky, přátelství.

Kromě síly pevnou víru,

života to poselství.

Projdu lesem, krásným světem,

světem zvířat, stromů, listí,

všech těch, co jsou v srdci čistí,

kteří ví, jak správně žít.

Před sebou teď vidím louku,

sundám boty, bosí vcházím,

jdu tou travou plnou rosy,

snad ten klid tu nepokazím.

Je tu krásně, ležím v trávě,

hledím vzhůru do oblak,

obloha je krásně čistá,

není tam teď ani mrak.

Jenom malé mráčky bílé

vytvářejí obrázky.

Tam je pegas, tam zas medvěd,

tam jsou říční oblázky.

Obloha mi vykresluje

vzpomínky teď nad hlavou.

Stačí hledět vzhůru srdcem.

Představivost bezedná pak

splní zase roli svou.

Nevnímám teď žádné zvuky,

žádný šumot kolem sebe.

Vnímám jenom tlukot srdce

a to krásné modré nebe.

Má barvu jak hladina

té nejkrásnější řeky světa,

rybníku či jezera,

kde čistá voda zem protéká.

Najednou mě ze sna budí

vlahý vzduch a říční proud.

Nebyl to sen, je to krása,

nemohu se ani hnout.

Před sebou teď vidím v dálce

malé vodní království.

Vrhám se do jeho hlubin,

klid se kolem rozhostí.

Klid je tam a věčné ticho,

žádný hluk či ozvěna.

Kolem pluje krásná rybka,

v těchto místech zrozená.

Musím však už vzhůru stoupat,

bez vzduchu žít nelze nám.

V srdci ale vzpomínku na

krásný vodní svět ten mám.

Uléhám pak na tu louku

s úsměvem zas na mé tváři.

Kolem běží ještěrka a

v dáli rudé slunce září.

Pozdní rudé slunce značí,

brzy bude čas jít spát.

Lesu, vodě, trávě, zvěři

jdu své sbohem dnes už dát.

Odcházím teď velmi tiše,

jak se správně v lese sluší.

Najednou však z velké dálky

doléhá sem do mých uší

zvuk ten vážný jako chrám.

Co je to tam v tmavých mracích?

Je to orel, nebe pán.

Mít jak on ta velká křídla,

uletěl bych do oblak,

od všeho, co srdce trápí,

vznesl bych se jako pták.

Prohlížím si naposledy

všechno krásné kolem sebe.

Rychle ale tmavne nebe,

musím honem domů jít.

Uléhám dnes velmi šťastný

s hlavou stále v oblacích.

Zítra se tam musím vrátit,

chci mít stále v duši smích.