Uvnitř

Byl by to špatný námět na film, protože Veronika seděla v takřka naprosté tmě. Těch několik útlých  paprsků světla, kterým se podařilo prodrat drobounkou prasklinou ve dřevě, by zachytil jen ten nejcitlivější (a tedy pěkně drahý) materiál. A každá pořádná filmová produkce považuje peníze vynaložené na něco tak obyčejného, jako je pás celuloidu, za mizernou investici – raději sežene nějaký dva roky prošlý (a tedy sympaticky levný) šunt.

Připraví tak diváky kin o vzrušující pohled na svůdně polonahé Veroničino tělo. Ne tak čtenáře, kteří mají možnost ocenit matematicky dokonalé křivky alespoň prostřednictvím literárního popisu. Ovšem pouze za předpokladu, že v jejich skrýši nepanuje taková temnota jako ve Veroničině úkrytu – ve špatných světelných podmínkách je možnost studia literárních děl značně ztížená, viz například temné doby habsburského útlaku.

Veronice bylo už přes dvacet, ale pár let jí ubírala drobná postava, která se neznatelně třpytila pod tílkem stěží zakrývajícím malá, ale vzhledem k celkové konstituci zcela dostačující ňadra. Šortky rovněž rezignovaly na svou původní funkci a spíše zvýrazňovaly, než zakrývaly delikátní obliny míst, jež se těžko spisovně pojmenovávají, ale přesto potěší oko zkušeného znalce dívčí krásy.

Teď, když byl přiměřeně peprnou pasáží zajištěn komerční úspěch této drobné prózy, lze přikročit k popisu krásy nikoliv pouze vnější. Půvab Veroničiny duše si s jejími tělesnými přednostmi v ničem nezadal, ale zatímco její tělo bylo vzorem živočišné radosti ze života, interiér byl zařízen v poněkud melancholičtějším duchu. Mezi těžkými sametovými závěsy deprese se pomalu procházela dívka s krásným smutkem v očích.

Tělu se dařilo tu úpornou bolest nitra zastírat, ale dny plné přetvářky volaly po chvilce uklidnění a odpočinku. Veronika byla ráda, že může být alespoň chvilku sama, v naprosté tmě, po vzoru mistrů meditace utišit smysly a naslouchat hlasu svého nitra. Ne že by říkal něco tak zajímavého, ale příliš dlouho mu úmyslně nevěnovala pozornost, a už to prostě muselo ven.

„Jsem unavená. Můj bože, jak já jsem unavená. Hrozně unavená. Unavená. Unavená. Hrozně unavená…“

Vnitřní Veroničin hlas pokračoval ještě hodnou dobu, ale nic podnětného k tématu již nepřinesl, a tak bude lépe přejít rovnou k dramatickému vyvrcholení příběhu. Jde o hrubé porušení všech pravidel klasické kompozice, jelikož příběh zatím nenabídl víc, než plytký kontrast mezi bezvadným vzhledem a vadným vnitřkem. Ovšem dívka zalezlá v temné skrýši se sotva stane účastníkem nějakých převratných dějů.

Nikdo jí například ve stísněném prostoru nevyzná lásku, ačkoliv by si to vzhledem ke svým vynikajícím tělesným kvalitám bezesporu zasloužila. Nikdo druhý nezahoří pro její laní pohled, nedojde k žádnému vrhání rukavice, ani k souboji za kalného úsvitu. Nutno však vyzdvihnout fakt, že díky nepřítomnosti zápletky rovněž nebude potřeba obětovat jednoho ze soků, či umisťovat zdrcenou hrdinku do klášterního opatrování.

Nehledě na to, že Veronika by jen stěží byla přijata počestnými řádovými sestrami za vlastní, protože svou náruč až příliš ochotně nabízela mužům, kteří měli velkorysou duši a její telefonní číslo. Stejně tak by znesváření sokové sotva sáhli po soubojových pistolích, když  mohli dostat vše, po čem toužili, za tři tisíce korun. Na půl hodiny, za každých i jen načatých třicet minut navíc počítala Veronika dva tisíce pět set.

„Unavená. Unavená. U-NA-VE-NÁ.“

Nikoliv fyzicky, protože Veronika pravidelným cvičením udržovala svůj hmotný kapitál v kondici a s přehledem zvládala požadavky zákazníků. Stejně málokdy hledali víc, než jen příjemně vyhřátý vak, do kterého by mohli na chvíli vložit svá prochladlá přirození. Beze slov, bez lásky a bez konce. Veronika byla opravdu unavená, cítila zdrcující tíhu, jako kdyby všichni ti obtloustlí tatíkové na ni nalehli najednou.

„Unavená.“

Temná skrýš už nebyla příjemným azylem před směšnými konverzačními výpady a svůdnickými pohledy, ale dusivou kazajkou, kterou nemilosrdný sanitář utahovat až na poslední otvor řemínku. Veronika si najednou uvědomila, že už bůhvíjak dlouho sedí zavřená v těsném prostoru beze světla a zatoužila bezhlavě rozrazit stěny, které ji svíraly.

Teď, ponoukal ji tichý hlas, teď. Radil jí, aby opustila svůj neutišitelný smutek, tmu, a pokusila se vrátit do života zpříma, začít znovu. Dokáže žít tak, aby nehromadila na svých bedrech zátěž, kterou nebude schopna unést bez ohledu na počet hodin strávených v posilovně. Veronika tomu věřila, věřila tomu hlasu, a tak se z posledních sil nadechla a vyrazila mu vstříc.

Oslavenec s cukrářským nožem v ruce se zarazil, když z nazdobeného devítipatrového dortu vyskočila pohledná blondýnka v červených sexy bikinkách. Ten den čerstvý padesátník si konsternovaně utíral kapky smetanového krému ze saka a očima hledal své kolegy z finančního oddělení. Postávali okolo a smáli se.