Přijetí

Přijetí

V telefonní budce, do níž bubnoval déšť, jsem rozbalil seznam českolipských škol získaný na Okresním úřadě. Do automatu jsem vsunul kartu naditou impulsy a vyťukal první číslo.

„Dobrý den! Jmenuji se Hynek Vítek. Za týden budu mít za sebou poslední státnice a chci se zeptat, jestli nepotřebujete učitele biologie a chemie."

Obyčejnou tužkou jsem odškrtával školy, které měly chemikářů dostatek. Kolečko jsem si dělal u zařízení, v nichž se zrovna nenacházel nikdo, kdo by mi zvedl telefon či odpověděl na otázku. Seznam byl již téměř zaplněn vodorovnými čárami a nepravidelnými kolečky, když se karta stala bezcennou. O kontakt jsem se nepokusil jen v případě školy Na Kopečku, která měla tak špatnou pověst, že mě to vlastně ani nemrzelo.

Naděje na sehnání odpovídajícícho zaměstnání svitla ještě odpoledne toho samého dne. Za dveřmi stála černovláska neurčitého věku a až přehnaně spisovně mi oznámila, že je ze základní školy Dala a má mi vyřídit od ředitele pěkné pozdravení a prosbu, jestli bych se za ním nechtěl následující den stavit.

Ředitel nově otevřené základky vyskočil z křesla ve své kanceláři: „No, ukažte se, ať si vás prohlédnu. Mladý učitel, který chce učit, to už se dneska nevidí. Myslíte to skutečně vážně?"

„Samozřejmě."

„Co vojna?"

„Mám modrou."

„Beru vás. Pojďte si prohlédnout školu."

Procházeli jsme panensky čisté laboratoře a já rozvíjel teorie, že určitě povedu přírodovědný a chemický kroužek. „Už když jsem studoval, vedl jsem kroužky a někteří moji svěřenci se dokonce zúčastnili i národních kol," chlubil jsem se.

„Tak si aspoň té biologie a chemie trochu užijete," prohlásil ředitel.

Zatvářil jsem se nechápavě.

„Budete učit tělocvik a fyziku."

„Vždyť já mám aprobaci na biologii a na chemii."

„Hlavně jste chlap a těch ve školství není nikdy dost. Nikdo od vás neočekává žádné velké výsledky. Za pár let třeba někdo z biologů či chemiků odejde ..."

„Dyť já byl z tělocviku osvobozen a elektriky se bojím jak čert kříže," bránil jsem se.

Dohodli jsme se, že si vše ještě rozmyslím. Cestou do školy Na Kopečku jsem si sestavoval věty, které použiji, až mu budu prezentovat své záporné rozhodnutí.

Ve škole pro čtrnáct set žáků se mě ujala zástupkyně ředitele. Podala mi ruku, šťouchla do mě pravým ňadrem a oběma orgány mě usadila do křesla.

Vždy jsem se považoval za zadkaře, ale její hrudník mě fascinoval natolik, že mi na něj padal pohled, kdykoliv jsem měl pocit, že se mi nedívá do očí. Dohodli jsme se rychle. Oni potřebovali učitele chemie, já jsem chtěl učit. O platech nemá ve školství cenu mluvit, úvazky jsou dané.

Neformální část rozhovoru zahájila otázkou, jestli už jsem ženatý. Záporná odpověď ji rozrušila natolik, že sebou zavrtěla v křesle, což způsobilo několikasekundovou oscilaci jejích tukových rezerv.

„Máme tady několik svobodných děvčat, určitě si vyberete," začala mi organizovat  zbytek života, který nesouvisel s výukou.

Seděl jsem zařezaně v křesle, nechtěl jsem odporovat. A možná jsem jí ani pořádně nerozuměl. Přemýšlel jsem o tom, kde může mít umístěné bradavky. Jestli vpředu anebo spíše zespodu.

Přemýšlel jsem o tom asi dost dlouho, protože najednou pohled na její tričko narušila ruka mávající mi před očima: „Vnímáte mě vůbec? No, myslím, že si budeme rozumět. Jestli se chcete seznámit s kolegy, navrhuji vám přijít dnes do hospody Na Svárově, kde máme takové malé posezení."

Chtěl jsem se seznámit s kolegy.

Nesešlo se jich sice mnoho, ale důležité je znát zdravé jádro. S většinou ze sedmdesáti učitelů se stejně potkávat nebudu.

„ ... pořád se mi koukal na kozy, hele von fakt jde," zaslechl jsem při příchodu, ale dělal jsem, že jsem nic neslyšel a navíc jsem si namlouval, že zástupkyně určitě nehovořila o mně.

„Tak to je Hynek Vítek, náš nový učitel přírodopisu a chemie. Já jsem Jana," podala mi budoucí nadřízená znovu pravici a pravým ňadrem mě přihrála ostatním. Stiskl jsem dlaně asi jedenácti žen. Dva přítomní muži na mě jen kývli od stolu. Připadal jsem si jako plachý jelínek, který se jen omylem nachomýtl u cizí říje.

Bůh mě asi fakt nemá rád - všichni mi uvolnili místo přesně proti zastupkyni. Snažil jsem se dívat nahoru, dolů, doprava, doleva, ale její prsy byly doslova všude. Navíc vyměnila vypasované tričko za průhlednou blůzu, jenž mi napovídala mnoho nových informací o skutečném tvaru tohoto přírodního úkazu. Celé se to vzdouvalo, když se téměř hystericky chechtala či nahlas vyprávěla (zřejmě již tradičně), jak je zdravé kojit. Nadýmalo se to i při prostém dýchání.

Najednou se to proti mně rozeběhlo. Majitelka porpsí trhla knoflíčky blůzy. Prsy škrcené v podprsence těžce dopadly na stůl několik centimetrů od mého půllitru s pivem. Reflexivně jsem po pivu šáhl, ale ruka mi sklouzla do pověstmi opředené rýhy.

„Tak si ještě šáhni," smála se.

Smáli se i ostatní. Mé rozpačité omluvy se ztrácely v přívalech smíchu. Takticky jsem odešel na záchod.

„Tak to máš rekord," ozvalo se za mnou a k mušli přistoupil jeden z kolegů - mužů. „Tobě své vrcholné číslo ukázala hned v den podepsání smlouvy. To já čekal od září až do vánoční besídky."