- povídečka pro Wopiho -

Dloubání v nose.

Psalo se poslední socialistické září, když jsem nastupovala do mateřské školy v Benátkách. Budova ležela uprostřed sídliště a vůbec se mi nelíbila. Připomínala mi jednopodlažní panelák …nebo také jatka. Místo houpaček v zahradě visely řetězy. A na místo klasických prolízaček a skluzavek byly v zemi do půlky zasazené pneumatiky. Od té nejmenší, pravděpodobně z babety až pod největší, z traktoru. Plot kolem nevelkého areálu byl nepříjemně vysoký, tak, že vzbuzoval dojem spíše nápravného zařízení než školky pro děti. Už tenkrát, když mě tam táta vedl, jsem věděla, že tohle nebude mé místo pod sluncem…

Já v té době vypadala jak poněkud scvrklý přežraný Elf. Měla jsem přerostlé světlé vlasy až po zadek a obrovské odstáté uši. A taky jsem nemluvila. Mé vyhlídky nebyly zrovna růžové. A ještě ke všemu jsem byla zařazena do třídy soudružky Benešové. Ta byla nejhorší nebo tak alespoň vypadala. Její horní předkus mi připomínal úsměvy Černého Bleska - toho slavného závodního koně.

Na(ne)štěstí jsem už po týdnu nalezla spřízněnou duši. Byl to jeden kluk, který byl o dva dny mladší než já a nikdo mu neřekl jinak než Vokoun. Byla středa, to se pamatuji docela přesně, a on si ke mně zničehonic (byly zrovna kynuté knedlíky s borůvkovou omáčkou) přisedl. Usmál se na mě a šáhl mi do talíře pro knedlík jakoby nic.

"Ty seš ta, co neumí mluvit, že jo?" Zeptal se mě s nadšeným hlasem. Jakoby právě něco nebo někoho objevil.

"A ty fakt nemůžeš mluvit nebo je to jen jako že jako?" Vyptával se plnou pusou mého borůvkového knedlíku.

Co bys tak řekl?

A pak mi šáhl do talíře a vzal si můj poslední knedlík.

"Hele a to jako nemáš jazyk?" Pokračoval zatímco já tam seděla vedle něj a koukala, jak mu chutná. Tu borůvkovou omáčku měl naprosto všude. Jedna borůvka mu dokonce koukala z nosu, jako by to byl holub. Vypadal docela zmateně. Nicméně mé "neodpovídání" ho asi přestalo bavit a tak prostě spolkl poslední sousto, vypil mi můj mošt a odešel se svým prázdným talířem k okénku.

Po obědě jsme museli vždycky všichni jít povinně spát. Bez rozdílu. Leželi jsme v takových místnostech za obrovskými tmavě červenými závěsy. A soudružky vždycky seděli v jídelně hned vedle mluvily a popíjely kávu. Já si vždycky zabrala jednu postel úplně v rohu, kde mě nikdo neotravoval. Obvykle kolem mě také zbyly nejméně čtyři postýlky prázdné, ale toho dne Vokoun prostě přišel a lehl si vedle. Aniž by se zeptal.

"Helééé… nebuď labuť a ukaž jazyk," škemral.

A tak jsem na něj po chvilce zvažování nutnosti vyplázla svůj jazyk. Snad jsem doufala, že mě přestane otravovat. Opak byl pravdou.

"Hele, a umíš to udělat, aby ti tekla krev z nosu?" Zeptal se po chvíli.

Cože?? Podivila jsem se.

"Neumíš, co?? …že ne? A chtěla bys to naučit?" Jeho plány mě začaly docela i zajímat. Koneckonců koukat každé poledne do stropu nebylo až tak zábavné. A tak jsem kývla.

"Tak zírej!" Vztyčil mi těsně před očima svůj pravý ukazováček a strčil si ho do levé nosní dírky. Prst mu tam zalezl skoro až po druhý kloubek a pak s ním začal šťourat. Jeho výraz spíš připomínal tlačení na záchodové míse. Mezi obočím měl čtyři moc hluboké vrásky a oči připomínaly krtka. Nicméně se mu zadařilo a asi po necelé minutě se mu spustila rajská.

"Mrkáš na drát co? Teď ty…!" On na mě.

Hovno, myslím, že jsem ani nechtěla, aby mi krev z nosu kdy tekla. Otočila jsem na druhý bok a koukala na do zdi, když v tom Vokoun za mými zády zakřičel:

"A dokud se mu neomluvíš, budeš tam stát ty čúzo malá!" Otevřela ty prosklené dveře a za ruku mě vymrštila na balkón. Nebo tedy přinejmenším něco takového zamýšlela. Bohužel zapomněla, že staré zábradlí včera odmontovali a nové měli přidělat až zítra. A tak jsem poprvé ve svém životě letěla. Z prvního patra to nebylo výš jak čtyři metry a co je překvapující, vůbec nic jsem necítila. Tedy kromě toho písku v očích, protože se mi podařilo přistát obličejem hluboko v čerstvě navezeném pískovišti. Myslím, že jsem ze shora pro soudružky přilepené za sklem musela vypadat jako přejetá žába nebo tak nějak. Byl to zvláštní pocit.

Nikdy jsem nezapomněla výraz soudružky Benešové, když ke mně seběhla dolů doprostřed pískoviště, vytáhla mi hlavu z písku a převrátila mě na záda. Začala se mnou třást a hlasitě sténat. Přitiskla mě na svou hruď a brečela. Vypadala vůbec docela vyděšeně.

Za pár minut po mém měkkém přistání dorazili příslušníci i ambulance, která mě odvezla s vyhozeným ramenem. Soudružku zavezli na stanici a pak prý do blázince.

Vokounovi jsem rozbila hubu až o pár let později. :-)