Láska na grilu (Halbe Treppe)

Z Velkého jablka zbyl po loňském září jen dýmající ohryzek, moskevský muzikál obsadil Kavkazany (a naopak) a na asijských diskotékách přestali hrát Toma Jonese (Sexbomb) a Chumbawumbu (Timebomb). Ale všechno se to dá přežít, pokud se člověk stulí v útěšně hřejivé náruči xenofobních pověr.

   Vždyť Američané jsou jen přitroublí a nafoukaní kovbojové, kterým neuškodí, když se pěkně rychle vrátí nohama na Ground Zero, vodkou opojení Rusové alespoň na chvíli vystřízlivěli a trapně zazobaným turistům z bohatších částí světa by se nic nestalo, kdyby zůstali sedět na zadku a místo trdlování na diskotékách ukrajovali z lišácky propašované šišky turistického salámu.

   Předsudky jsou krásné. Představují v neklidné době jistotu, ke které se může s láskou přivinout nejistá a s drobnými předměty nervózně si pohrávající duše. O to znepokojivější je, když člověk ve filmové distribuci narazí na film, který svým obsahem tak ostře neladí se zažitou představou o německém živlu.

   Hřmotní, strozí, pečliví, beze smyslu pro improvizaci i humor – a teď natočí film, který vznikl bez pořádného scénáře, je vtipný a přitom citlivě zachycuje vypjaté scény z manželského života přibližně čtyřicetiletých hrdinů. Člověk už prostě nemůže ničemu věřit, ale na rozdíl od zhroucení Dvojčat je demolice scestných představ o charakteru sousedního národa docela příjemná.

   Nenávistné českoněmecké ledy začnou tát již v úvodních minutách filmu, nádherná je například scéna, v níž jeden ze čtyř hlavních aktérů (Christian) předává posluchačům místní rozhlasové stanice astrální energii. Jemu samotnému ovšem mnoho životní energie nezbývá, a tak se při radostném moderování astrologické hodinky tváří jako morituri kráčející na smrt. Herecky dokonalý kontrast viděného a slyšeného.

   Nejvíce ovšem potěší klíčová scéna filmu, kdy se Christianova partnerka (Katrin) předčasně vrací z pracovního procesu a přistihne ve vaně manžela dovedně propleteného s její nejlepší kamarádkou. Po trapně kvapném odchodu přebývající ženy se manželská dvojice uchýlí do obývacího pokoje a Christian musí vynaložit veškerý um profesionálního speakera, aby dokázal vyžehlit svou značně pošramocenou fazónu.

   Pokud se divák pečlivě soustředí na tento okamžik, může postřehnout, že v místnosti není pouze Kartrin a Christian. Přítomen je i další herec, jemuž navzdory fantastickému hereckému výkonu nevěnovala Mirka Spáčilová ani její kolegové pozornost, snad proto, že jde o roli zdánlivě epizodní, trvající sotva pár desítek vteřin a bez jediného slova.

   Ale o to pozoruhodnější je bohatá škála emocí, kterou tento opomenutý herec dokázal vtěsnat do titěrného prostoru. Když dokumentárně působící digitální kamera zabere z profilu kajícího se Christiana, lze přímo před hříšníkovým obličejem zahlédnout v pozadí sedícího plyšového medvídka, který názorně dokazuje, že pro velkého herce není malých rolí.

   K mému velkému překvapení je tím medvídkem, který ve vyhrocené scéně představuje cenný významotvorný kontrapunkt, třetí vrchol moralistního trojúhelníku (čert ví, co by to mělo být, ale zní to moc pěkně)… Blšánek! Ano, právě ten plyšový mazlíček, kterého jsem osobně v loňském roce daroval své drahé polovičce! Vrozená skromnost zřejmě zabránila roztomilému a sametově hebkému tvoru zmínit se o účasti v místy trochu uslzeném, přesto obecně doporučitelném uměleckém počinu, a tak mi po zotavení z  radostného otřesu nezbývá než zvolat:

   „Bravo Německo! Skvěle Blšánku!“

   Kéž nejen ve filmu mají své místo naděje, láska a plyšové hračky!