Předem své kritiky bych rád poznamenal, že se budu vyjadřovat pouze k literární stránce textu, pohnutky a (po)city autorčiny předmětem vyjádření či posuzovaní nejsou, toho bych se neodvážil ani v pozitivním, ani v negativním smyslu dotknout, byť jinak mám v úmyslu poněkud rozrušit jásavý tón předešlých výkřiků.
Na první pohled je zřejmé, že jsi, Jeanne, zvládla základní zákonitosti metrické organizace básně. Čtyřveršové strofy s obvyklou variantou sdruženého rýmu jsou prosty toho, čemu by většina běžných čtenářů mohla říci formální chyby. Nicméně...
...stačí to? Nehledě k pozitivním reakcím přede mnou... (nechci srovnávat, ale pro ilustraci - Lunetik také vždycky dostával mnoho hlasů)... se domnívám, že nikoliv.
Začněme rýmy. Ač by se zdálo, že jsou bez vady, mně vyvedené rozhodně nepřipadnou, dokonce bych řekl, že jsou špatné. Pomiňme, že zvolený způsob rýmování je trochu nenáročně prostý, a že zvučnost rýmů daná rýmovým koeficientem* je docela nízká, to samo o sobě není vada, v tomto případě možná jen symptom. Jenže rýmy nejsou pouhou otázkou akustiky, tj. pro uplatnění rýmu není důležitá jen akusticky hodnocená zvuková plnost, ale důležitější je novost rýmů, eufonický vztah rýmující se části verše k předcházejícím slabikám a také vědomí, že rýmovou shodou spjatá slova také něco znamenají. A tady nezbývá než říci, že hlavním opodstatněním volby konkrétních rýmovaných slov je evidentně samotný fakt, že se rýmují. Typická je dvojice
něžnou - kněžnou, v případě poslední sloky se mi zdá dokonce příčinou existence celých (byť krátkých) veršů. Významová složka tam sice je, ale je druhotná a to je ona fatální chyba. Abych to řekl česky a ne, jak je mým zvykem, svahilsky - verše se mají rýmovat jaksi mimochodem a tím podtrhovat význam slov, ne naopak, tedy rýmovat se a pak do toho pasovat významy. Tím je rým nutně degenerován na poněkud lepší obdobu Cimrmanovy rýmové konstanty.
Básnický jazyk: - slovní spojení jsou téměř všechna buď prozaicky dokumentární a nebo nepůvodní... a bohužel princip poezie jaksi spočívá v aktualizaci, tzn. nových způsobech používání jazyka sdělovacího (normálního, běžného), případně jazyka básnických škol předcházejících. Oblíbené paušální tvrzení, že všechno již bylo někdy řečeno, neobstojí. Záleží také kdy, kolikrát a kým... a v neposlední řadě, jaký jsi schopna dát i běžným slovním spojením skutečně vlastní význam. Na to, že to jde, stačí otevřít jakéhokoliv Skácela, Holana... Ve tvém textu mě nic nepřekvapí, mnohdy mohu napovídat dopředu jaké slovo bude následovat, spousta slov jsou pouhé redundantní výplně...
mýchprstů,
svých úst,
tvých polibků nebo sponka
malinká, atd. Pokud je text málo "hustý", začne náročnější čtenář sklouzávat po povrchu takto málo znamenajících slov a pozornost i zájem upadá...
Obraznost - se mi jeví jako docela chudá... to souvisí jednak s použitým básnickým jazykem a také s absencí tajemství... když už jsem tady zmiňoval Skácela tak...
básníci básně neskládají
báseň je bez nás někde za
a je tu dávno je tu od pradávna
a básník báseň nalézá
takže prostá a nechtěně možná trochu sprostá otázka... kde je tady ono někde za? Kde lze nalézat za nebo i mezi slovy... jinotaje, obrázky malované na stěny čtenářovy imaginace? Kde si lze nebýt jist? Kam se vracet a znovu objevovat ještě nepoznané plošky, vrstvy, posuny?... zde je v alegorii tak jasné, zřejmé a již tolikrát promítané i v dětských představeních vše řečeno, dopovězeno, prostor chybí... zkrátka báseň má pouhý jeden lineární rozměr... a směr - předem odhadnutelný, ne-li jistý.
Závěrem bych se chtěl vrátit k rytmice... sebedokonalejší zvládnutí metrických zákonitostí je na nic, pokud toho nevyužiješ a uděláš z básně rytmicky dobře promazaný mechanický stroj - takový kolovrat. To snad stačilo v národním obrození, kdy se prostředky jazyka teprve budovaly... básníci se učili jej používat... pak už nikdy. Znám na to i termín -
neutralizace metra. Verš je dán svým metrickým impulsem... to jest očekáváním, že něco podobného jako v daném verši se bude opakovat i v nějakém verši následujícím. Přílišné splňování tohoto očekávání vede k tomu, že je to zkrátka nuda. Dá se toho sice i využít ke zvýraznění jiných prvků ve verši, jako pozadí... ale to se mi nezdá být případ tohoto dílka.
V celku mi tato báseň přijde jako prostá říkanka s romanticko-erotickým podtextem. Nic proti tomu. Ovšem, pokud to jen mírně přeženu, je takové "Pec nám spadla" dobrá báseň, kvalitní poezie?
* rýmový koeficient - kvantitativní poměr rýmujících se částí verše k jeho ostatním slabikám.
Písmák