Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChladnou hlavu #2: Plicní strážce
Výběr: Stanislav_Vašina
28. 12. 2002
41
4
7530
Autor
Rimmer
chladnouhlavu.cz
Seděl jsem ve florbalové bráně a dumal, kdopak asi odíval tuhle ochrannou masku hodinu přede mnou. Ať to byl kdokoli, potil se jako kůň. Jako dva koně. Dva nervózní koně. V sauně. Bylo to odporné. Guma nacucaná cizím potem se mi lepila na obličej, který začínal nepříjemně svědit. Z tělocviku si dnes zřejmě kromě sportovního zážitku odnesu na ksichtě ještě nějaký dosud neobjevený ekzém. Už jsem viděl své fotografie visící jako výstraha v dermatologických čekárnách, když vtom jsem zaregistroval jednoho z protihráčů, jak si přehazuje hokejku ze strany na stranu a s pohledem islámského extremisty před útokem se řítí mým směrem. Vší silou se rozpřáhl a napálil mě míčkem přímo do levé bradavky. Zasténal jsem, chytil se za hrudník a svalil se na parkety. Soupeř to patrně považoval za zkušený gólmanský zákrok, přiběhl ke mně a ve snaze o dorážku mě dvakrát sekl přes prsty pravé ruky, aby mě nakonec i s míčkem celého natlačil do brány.
„Seš blbej?“ reagoval jsem naštvaně, když jsem se vymotal ze sítě a zkontroloval si počet prstů.
„Drž hubu, vole,“ přešel Hak jako vždy automaticky do ofenzívy.
„Seš normální? Proč mě flákáš hokejkou přes ruce?“
„Drž hubu.“
S Hakem bylo těžké argumentovat. A já na to ani neměl náladu. Byl bych býval rozhovor ukončil provokativním vytrčením prostředníku, ale nemohl jsem ho ani narovnat, a tak jsem jen odložil masku, jež mi zadělala na několik obličejových opruzenin, a mlčky jsem se odbelhal na lavičku.
Tam už ostatně seděl Julius. Sedával tam pokaždé po prvních pěti minutách tělesné výchovy. Julius Uxa. Chudák. Uxovi museli být zfetovaní, když mu vybírali křestní jméno. Není se co divit, jmenovat se Uxa, taky bych si šel něčeho šlehnout.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ho, zatímco jsem se věnoval samovyšetření svého bombardovaného prsu, jenž pomalu opuchal a nabýval rozměrů, které u dívek začínám považovat za atraktivní.
„Čus,“ odvětil a já ucítil ve tváři jeho dech připomínající pach hořící pneumatiky. Zavrávoral jsem. Julius byl silný kuřák a prakticky celý smrděl, jako by se každou chvíli chystal samovznítit. Přestože znal do detailů snad všechny negativní dopady inhalace cigaretového kouře na organismus, spotřeboval denně asi čtyřicet cigaret, z nichž většinu vysomroval od spolužáků. Byl na tom respiračně dost bledě. Proto tu taky sedával. Zadýchal se vždy už při prvních minutách jakékoli sportovní činnosti, někdy i během nástupu, a zbytek hodiny tu seděl a lapal po dechu. Také můj dech začínal zrychlovat. Byl tu totiž bezvadný výhled. Za závěsem všech patnáct holek od nás ze třídy navlečených v přiléhavých tričkách a kraťáskách právě absolvovalo další sérii několika rychlých dřepů s výskokem.
„Proč si vošaháváš tu kozu?“ vyrušil mě Julius z erotických fantazií.
„Jsem raněn,“ řekl jsem nepřesvědčivě a vyndal ruku zpod trika.
„To jistě,“ ušklíbl se Julius a vzápětí se nekontrolovatelně rozkašlal strašidelným tuberáckým kašlem, jenž uvolnil obrovský nažloutlý chrchel, který ve finále přistál vedle mě na lavičce.
„Ty vole, to je hnus,“ vyrazil jsem se ze sebe a trochu jsem se odsunul.
Byly v něm nějaký bílý útržky. Asi kusy plic.
„Neboj, nic mi není,“ zasípal a utřel kemr do třídnice.
„Zato mně je trochu blivno,“ utrousil jsem altruisticky, „míváš to často?“
„Párkrát denně. Fakt už nevim, co s tim. To kouření je naprd. Leze to do peněz a o zdraví...“ zdvihl ukazovák, abych vyčkal, pak kýchl a na chvíli zmizel v oblaku cigaretového popílku. Když se zase objevil, dokončil: „...o zdraví ani nemluvim.“
„Tak s tím přestaň,“ poradil jsem mu a radoval jsem se, jak jsem to pěkně vymyslel.
„Už se stalo. Osmkrát.“
„Máš slabou vůli,“ pustil jsem se do profesionální psychoanalýzy.
„To vim. Chybí mi motivace. Potřebuju pomoct,“ zadíval se na mě prosebně svýma pomněnkovýma podlitýma asymetrickýma očima, „hele, když mě uvidíš s cigaretou, jednu mi ubalíš, jo?“
„Cigaretu? A jak ti to pomůže?“
„Ale ne. Pěstí! Jednu mi flákneš. Dáš mi po hubě,“ vykládal až s podivným nadšením.
„Neblbni,“ snažil jsem se ho zchladit, „koukni, jak seš na tom. Vždyť ty už snad smrkáš vajgly. To tě mám v tomhle stavu ještě bít?“
„To je negativní motivace. Je to pro mě důležitý. Ruku na to,“ podal mi svou roztřesenou pracku s úplně žlutými prsty, „a ne že do mě jen tak dloubneš. Když řikám přes držku, myslim přes držku.“
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale za oponou v malé tělocvičně právě začínalo mé nejmilejší jednání. Holky klečely na čtyřech a střídavě hrbily a propínaly záda. Na to bych mohl koukat hodiny a hodiny. Chyběla už jen malinová fanta, popcorn a trocha dioptrií. Aby mi do toho ten masochista nekecal, plácli jsme si.
„Pamatuj, mám tvý slovo,“ prohodil ještě, ale pak se už jen pohodlně usadil a společně jsme v téměř posvátné tichosti vychutnávali inscenaci.
Zazvonilo a během převlékání ze cvičebního úboru se mi to všechno rozleželo v hlavě. Vlastně jsem udělal dobře. Třeba to budu právě já, kdo po mnoha nezdařených pokusech zbaví Julia závislosti. Ve mě teď vkládá veškerou svou naději hrstka jeho zbylých plicních sklípků. Nesmím je zklamat.
Ještě jsem ani neuklidil igelitku s tělocvikem do skříňky, když jsem zahlédl Julia u paravánu s kresbami primánů, na nichž se snažili zachytit uhlem svou vyučující výtvarné výchovy Abrtovou. Žáčci zběhlí v anální speleologii jí přidali na výšce a poprsí, ubrali vrásek a bradavic, dokonce provedli liposukci, a tak nakonec každý z portrétů, i od toho největšího mazala, vypadal nespočetněkrát lépe než samotná Abrtová. Také ji to potěšilo natolik, že výstavu aranžovala několik hodin a už půl roku ji odmítala vyměnit.
Co však bylo horší, spatřil jsem cosi bílého mezi Juliovými rty. Cigareta. Kurňa, on to nevydržel ani dvanáct minut. Počkat, to je nějaká blbost, přece nekouří na školní chodbě. Ne, nemá zapáleno. Jde si ven zakouřit. Ten slaboch. To je ztroskotanec. A dostal moje slovo. A moje slovo má svou váhu. Slib je slib.
Potichu jsem se k němu zezadu přikradl a zaklepal mu na rameno.
„Co je?“
Jako odpověď přiletěl můj pravý hák. Provinilec zaúpěl, povalil paraván a svalil se mezi desítky zidealizovaných Abrtových. Vystrašeně se válel v jejích portrétech, muchlal je a rozmazával uhel.
„Neděkuj mi,“ konstatoval jsem skromně.
Hlasitě zaskučel, podíval se na mě, jako by mě chtěl ručně vykuchat, chytil se za pulsující čelist a vyňal z ní cigaretu. Na jejím konci byla nějaká červená bambule.
„To je lízátko, ty hovado! Chupa chups se žvejkačkou!“ zařval, hodil ho po mně a přiložil si jednu Abrtovou ke krvácejícímu nosu.
„Do pytle...“
„Prrroboha!“ ozval se mi za zády smrtelný ráčkovaný chropot Abrtové. „Kdo... kdo...“
Julius unaveně zvedl pravici a ukazovákem od uhlu a krve namířil mým směrem.
4 názory
Aurora Těšínská
26. 03. 2008Nářezový_sluníčko
10. 09. 2007
Uxa je super, jak se zadýchává už při nástupu a ten jeho dech..
hlášky jak svině.. nic delšího nestíhám někdo si chce připíjet nebo co..*:o)
Flavius: Všechny události popisované v tomto povídkovém cyklu jsou bohužel inspirovány realitou. Jakákoli podobnost postav se skutečnými osobami, žijícími či mrtvými, je poťouchle záměrná.
:) To je podtitul Chladné hlavy. :)
Čistá pravda to ale není. Znáš to... Něco se stane. Jenže se ti nestane příběh. Stane se ti událost. Událost nemá literární stavbu. Takže potřebuju zhruba tak 20 % lhaní, abych z toho udělal povídku. Ale 4/5 toho, co tu píšu, se stalo. Bohužel.
No Arnie, to je zrada! Ne nadarmo je Jidáš Tvé druhé jméno…:o)
Už chápu, proč sebe popisuješ jako Vojtu Chládka. A proto také název s Chladnou hlavou?
Hmm, a já se divila jak to, že znáš tolik Emílií. A to jsou Katky:o) A Terezka měla taky pěkný pseudonym! (Vidíš hochu, co se mnou děláš?!? Ztrácím čas tím, že hledám v kalendáři jména postav z Tvých povídek… )
A mám smůlu, naše família není ve zlatých stránkách, takže bych ve Tvém příběhu byla jen bezejmenná Karolína…:o)
Jo a nespestřuj povídky tím, že někoho zabiješ. To bys ho musel zabít i ve skutečnosti… Počkat, to mi připomíná Základní Instinkt! Nikdy jsem nepochopila, proč se to tak jmenovalo…
Myslím, že už nemusíš holky balit na Toma Hankse či na roztržené gatě a jednu botu, stačí ji dát přečíst jeden test nebo povídku (v případě, že v ní nevystupuje) a leží ti u nohou!o)
Uou . ..
Problem se zhrzenou ucitelkou . . .
Ale predchozi vec byla o kousek zabavnejsi.
Tahle zase plna erotiky . . .
Lasy*
Další skvělá povídka, i když styl humor je pořád stejný jako u následujících, pořád mi má co říci..navíc to nádherně zachycuje tu atmosféru tělocviků strávených na lavičce pozorováním cvičících spolužaček:) A pointa? Nemá chybu... Mám také podobného kamaráda, pravidlně skládá sliby typu "až mě uvidíš zase s nějakou holkou(případně cigaretou, skleničkou či co se mu zrvona znelíbí), tak mi jednu ubal"..leč po mém úderu reflexivně následuje úder jeho a po něm další a další...rychle jsem se odnaučil poslouchat podobné žádosti..aji ten "Hak" se u nás vyskytuje, jedná se o člověka neuznávajícího jakoukoliv autoritu...je nejmohutnější ze třídy, fauluje rád i při takových sportech jako jsou piškvorky a několikráte již fauloval i tělocvikáře..počet zlámaných hokejek, zničených míčů a podobných "drobných" nehod už ani neevidujeme..ale jak skončí tělocvik, je jako beránek, ani mouše by neublížil..ach, ta lidská psychologie..
Znovu díky ti...*t
:))) Při piškvorkách...
Ano, ten humor je pořád stejný. Já právě nevím, co s tím. Jestli to čtenáře neomrzí. Přece jen je to cyklus... ale nechci, aby to bylo pořád to samý. Mohl bych to zpestřit třeba tím, že bych někoho zabil...
Pokud to čtenáře pobaví:)
Nemám nic proti tomu humoru, je zábavný a ani nevadí ta jednolitost, vzledem k tomu, že je to cyklus..čtenáře by to omrzet nemělo, dokud se tomu dá zasmát a alespň trochu se to liší, ve chvíli kdy začneš opakovat ty samé osvědčené vtipy, tak to začne teprve být problém..myslím, že se to postupně změní samo s tím jak se budeš vyvíjet, takže si s tím nelam hlavu a piš jak ti ruka narostla:)..protože tvý díla stojí za to (ještě si budu muset přečíst ta mimo cyklus)..
***!
opět
máš výborný styl a umíš gradovat
fígl se změnou jména není špatný :-)
Móc pěkný, dostals jedničku bez komentáře - ten jsem si chtěla nechat až sem. Jenže jsem chytla nějaký zpoždění, a mám teď pocit, že už je to jaksi pasé.
Zkrátka ten text je výbornej, musím přiznat, že nad prvním dílem jsem měla trošku obavy, aby to nebylo nějak násilný, ale ty se teď rozplynuly a jak jsem tomu ráda! A ještě jeden malý dojem: jako bych sledovala jakýsi dialog či hru mezi Tebou a horákem...
A taky jsi provokatér! :-))***
Děkuji všem za hřejivé kritiky. Mám z nich strašnou radost.
Quonimam: Vím, o čem mluvíš, ale nejsem si jistý, jestli jde o fígle. Mám dojem, že je to jen styl. Zkrátka vnitřní komentář faktů.
Ale vymyslel jsem fígl, jak si vůbec nedělat hlavu se jmény ani psychologií postav. Všechny postavy jsou založeny na skutečných osobách. Jen mají křestní jméno posunuté v kalendáři o jedno nazpět a příjmení ve Zlatých stránkách o jedno dopředu. Takže vlastně vůbec nezáleží na mně, jak se kdo jmenuje a prakticky ani to, jak se bude chovat. Je to takový příjemný alibismus. Schválně se můžete mrknout, jak byste se mi jmenovali :)
fakt skvělýý..několik výbuchů smíchu otřáslo naším skrovným bytem :) * * * *
Hlubší kritika nebude, není z čeho. Celý je to skvěle napsaný, originální jazyk, text má spád, vygradovaná pointa.
Jednu negativní věc bych ale měl. Nečtu tě tak často, aby mi to vadilo, ale přesto si uvědomuju, že používáš pořád stejný (i když obměňovaný) fígle: např. "Z tělocviku si dnes zřejmě kromě sportovního zážitku odnesu na ksichtě ještě nějaký dosud neobjevený ekzém.", "Uxovi museli být zfetovaní, když mu vybírali křestní jméno." apod. Snad víš, co mám na mysli.