Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NETYPICKÁ VYJÍŽDKA NA KOLE.

26. 09. 2003
1
0
2163
Autor
fungus2

Tak mne jednoho dne napadlo, že bych měl vyzkoušet horské kolo, které jsem měl na balkoně. Už na první pohled mě přišlo poněkud jiné než ostatní kola, ale připadalo mi, že má vše, co má kolo mít. Nedalo mi to a já šlápl do pedálů už v bytě. Asi to nebyl zrovna moc dobrý nápad, protože se mi  v zrcadle nacházejícím se v předsíni naskytl pohled na můj vyděšený obličej a předek kola jedoucí do zrcadla. Náraz následoval vzápětí. Velké zrcadlo náhle nebylo,  za to střepů z něho spousta.

  Představa, že střepy mi přinesou štěstí, byla vzápětí mylná. Nějak jsem se při vstávání na nohy tělem protáhl mezi rám kola a ten uvázl na mně. Chvíli jsem vrávoral s kolem v předsíni, přičemž jeho konce ledacos shodily. Když spadl i kryt osvětlení ze stropu, byla má snaha o vyproštění  z něho konečně úspěšná. Na spoušť v předsíni jsem se raději moc nedíval a kolo se mi podařilo poté vytáhnout na chodbu.

  Opět mi to nedalo a já nasedl. Jízda netrvala na chodbě dlouho, protože se přede mnou náhle otevřely dveře. V nich stál soused pan Bezoušek. Byl mnou překvapen stejně jako já. A nestačil uskočit a já zase se mu vyhnout. Ani jsem si nestihl všimnout, jak má zařízenou předsíň a už jsme oba leželi ve vaně.

„Dobrý den. Já jsem tak trochu zkoušel své kolo. Jé, vy tu máte hezký dlaždičky.“ Řekl jsem mu.

„Vy opravdu umíte přijít na návštěvu originálním způsobem. To vám posledně nestačilo, že jste prošel zdí?“ Zeptal se pan Bezoušek a vytahoval si z ucha špunt.

„Já se omlouvám. Kdyby jste ty dveře neotevřel, tak se to nestalo.“

„Co to máte za kolo?“

„No je poněkud delší než jiná.“

„Vždyť je to kolo pro dva!“

„ A já pořád, že je tak dlouhý.“

„Mohl bych se projet s vámi?“

„No, proč ne.“

  Zanedlouho jsme vytáhli kolo zpět na chodbu. Pokus dostat ho do výtahu byl poněkud neúspěšný a ani odstranění jeho zadní stěny nám nepomohlo.

„ Sneseme ho po schodech.“ Řekl pan Bezoušek.

„Viděl jste včera večer v televizi ve zprávách, jak ten chlápek  na horským kole skákal s ním ze schodů a  sjížděl schody ?!“ Zeptal jsem se.

„Jo, viděl. Myslíte, že bychom to taky dokázali?“

„No můžeme to zkusit. On byl sám a my jsme dva.“

  A tak jsme nasedli na kolo a hodlali na něm sjet schodiště. Nápad to byl možná dobrý, ale jeho realizace se nám poněkud nepovedla. Dosvědčit nám to může pan Bláha, který zrovna šel po schodech nahoru. Stal se součástí valné hromady pod schodami. My jsme se vzpamatovali dříve než on a zmizeli rychle i s kolem do přízemí.

  Nad schodištěm, co vedlo na chodník, se nás zmocnilo pokušení sjet jej v místě, kde se vozí kočárky. A sjeli jsme, přičemž kolo nabralo po vjetí na ulici na rychlosti.

„Je to dobré. Jedeme!“ Zvolal jsem.

„Ale nějak rychle!“ Ozval se pan Bezoušek.

„To víte, je to z kopce!“

„Tak brzděte!“

„Jo. Jenže ono to má volnoběh dozadu!“

„Zmáčkněte ty páčky u řídítek!“

Bylo to mou snahou, ale ty zmíněné páčky nikde u řídítek nebyly. Raději jsem se odmlčel.

„Tak brzděte!“ Rozkřikl se opět pan Bezoušek.

„Asi není čím.“

„Upadla mi sedačka!“ Vykřikl on vzápětí, zatímco já zahnul a to na začátek svahu.

„Upadly mi i šlapky!“ Zařval náhle zase pan Bezoušek.

„Zachovejte klid. Mně upadnou asi taky…“ Řekl jsem a stalo se. A stala se i jiná věc. Má zadnice si nečekaně upšoukla. Na  pana Bezouška to bylo asi příliš, protože se chytil za nos a odpadl. A tak jsem na dvojkole jel sám.

  Kolo najelo na rovinku. Ta však končila a já se řítil z kopce. Snažil jsem se brzdit podrážkami, ale nějak se mi vyzuly boty. Ponožkami to nebylo to pravé, protože se po chvíli prodřely. Mému zraku neunikla budova přímo přede mnou. K mému štěstí se mi podařilo vjet otevřenými dveřmi do jejího nitra. Uměleckou výstavu jsem si bohužel nestačil v té rychlosti prohlédnout. Pár soch mělo to smůlu, že stály zrovna tam, kde stály. Po dalším nárazu se kolo ráčilo rozpadnout. Zanedlouho jsem prchal s naraženým obrazem kolem hlavy od budovy a za mnou se hnal větší počet naštvaných lidí.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru