Dědovy příhody

Spal jsem  v chatě, když mě probudil psí štěkot. A v tom jsem uslyšel dědu: „Nazdardobrýdenahoj!“

V tu ránu jsem byl probuzenej. To, že děda zásadně používá pozdravu nazdar-ahoj jsem dobře věděl (ostatně zdraví tak i stoletý babky, který ho uctivě pozdravěj „dobrý den, pane …“), to dobrý den tam ale bylo navíc. Něco se dělo a tak jsem se kvapně oblík a vyrazil z chaty. Dveřmi jsem sundal psa, který mě ráno takhle nemilosrdně budil téměř pokaždé. „Je to dobrej hlídač,“ říkávala o něm pyšně babička. Byl to dobrej hlídač, ale měl bohužel jednu blbou vlastnost, teda blbou pro něj. Rád spával hned za dveřma. Normálně otvírám dveře dost pomalu, vědom si, že bych ho mohl praštit. Tehdy mě ale ten dědův nezvyklej dobrej den tak rozhodil, že jsem na Punťu dočista zapomněl. Dveře ho nabraly a chudák pes proletěl pod stolem přes celou verandu a spad do záhonu. Špatnou vlastnost měla i babička. Pěstovala na tom záhonu růže. Schytal jsem to za dědu (bez tak tím byl vinen, měl zdravit normálně). Musel jsem se psovi omluvit a dát mu psí suchar, aby mi odpustil.

 Dělal haura, ale nakonec si ten pišingr vzal.  Ale stejně na to potvora nezapomněl, napřesrok v zimě mě kous do prstu.

Nejhorší bylo, když jsem pak zjistil, že se vlastně nedělo nic. Nějakej dědův známej šel se svojí manželkou po cestě kolem zahrady a děda chtěl pozdravit i ji.

 „No jo, ale co tam potom dělá to ahoj?“ rozčiloval sem se. „To sem tam přidal jen tak,“ tvrdil děda s šibalským úsměvem. Šel jsem si zase lehnout.

Další historka je z doby, kdy televizní reklama ovládla především starší, důvěřivé lidi.

Děda, na rozdíl od těch, kteří reklamám uvěřili (nebo dokonce stále věří), si z těch věčně dokolečka papouškovaných sloganů a hesel začal dělat srandu.

  Babička ho poslala do krámu nakoupit a přidala lístek se seznamem věcí. Děda se na něj cestou do Jednoty zadíval, převrátil pořadí věcí tam napsaných a se slovy „ že chce tu, co se vyplatí“ zamířil k nejbližší prodavačce, která zrovna rovnala zboží do regálů. Chudák holka, když na ní děda vybalil svůj požadavek, zalapala po dechu a pak nebohého vtipálka přetáhla prvním co měla po ruce (štěstí že nebyla na druhý straně regálu, to by dědovi místo špaget přistála na hlavě flaška fefrmintky).

  Nakonec z toho byl skandál, děda si nechal zavolal vedoucího a svou žádost mu zopakoval. Chlápek, na rozdíl od mladé prodavačky, měl smysl pro humor a hlavně často koukal na televizi a tak pochopil, co si zákazník žádá. A tak děda nakonec přeci jen uspěl a spokojeně s   Perlou odešel.

  Doma ho pak přetáhla babička. Děda v tom frmolu zapomněl koupit  zbytek věcí ze seznamu.

Děda je stejně borec, nikdy nezapomenu na tu příhodu, jak jednou šel místo mámy na moji třídní schůzku. Popsal jsem mu sice, kde máme třídu, leč děda na  schodech zahnul doprava místo doleva a dorazil do části školy určené pedagogům. Chvíli bloumal po schodech a hledal S3.A, ale našel jenom dveře s nápisy sekretářka, sborovna a ředitelna. Jak tam tak tlápal po chodbě, uslyšel ho náš šerif. Bylo mu to divný, v tuhle dobu by tu neměl nikdo být, kolegové profesoři jsou v učebnách, uklízečka chodí až pozdějc a sekretářka je nemocná. Nedalo mu to a rychlým pohybem otevřel dveře, kolem kterých zrovna můj děda pochodoval a snažil se přeluštit titěrné písmo na cedulkách (jako vždycky si zapomněl brejle).

  „ A kdo vy ste?“ zeptal se ředitel zhurta (byl přísnej a navíc měl špatnou náladu- byl to blbec).  Děda, kterej se lek toho rychlýho votevření, se zapotácel. Pak se ale naštval, že ho nějakej holobrádek takhle vyděsil. Nejdřív ředitele sjezdil, co si to dovoluje ho takhle lekat. Pak si vzpomněl, že mu už dlouho vrtá v hlavě, proč mají všichni ředitelé na svých dveřích nápis ředitelna a ne řiditelna, když „vlastně řídí a nic neředí, nejsou lakýrníci“ (jak často děda  podotýkal). No a protože u dědy od slov k činům nikdy není daleko, milého ředitele se na to zeptal. Teď šly zase mrákoty na šerifa.

  A když mu děda vynadal, že takovej „inteligentní a světaznalej člověk by měl na takovouhle banální otázku znát odpověď“, zajel do svýho kanclu a začal se ládovat práškama na tlak.

Děda mu přes dveře zahrozil pěstí a vyrazil hledat tu tercii.

  Nakonec se to provalilo. Od druhýho pololetí třetího ročníku víceletého gymnázia jsem šel s průměrem známek na vysvědčení dolů minimálně o jeden a půl stupně. A dobře mi tak, mám vědět čím se liší ředitel od řiditele!