Bez hrdiny

Okna malého pokoje ve vinohradském činžáku byla obrácena na sever, a tak dříve než se jediný paprsek s úlevou položil na plechový parapet, kleslo slunce za našedlý městský horizont a zůstaly jen teplé odstíny prázdninového podvečera. I za ně však mohla být vděčná pelargonie na stolku pod oknem, listy vší silou obrácené k tušenému světlu.

   Nikdo jiný, komu by záleželo na slunečním světle, v pokoji nebyl. Jen ticho, roky neprané záclony vyvlávající pootevřeným oknem na ulici, pár kusů nábytku bez zájmu rozmístěného v šetnácti čtverečních metrech. Všechno poklidně temnělo, pokoj, skříňky, neustlaná postel, temnější barvy jen zvýraznily zažloutlost záclon.

   I ticho bylo jiné. Ticho vedrem zmoženého dne vystřídalo ticho úlevného spočinutí, soumrak, klid, který se obejde bez času a myšlenek. Lehký průvan, v zimě nepříjemný, teď vlažný, pronikal mezerou mezi krémově nalakovanými dveřmi a dohladka ošlapaným prahem.

   Mírný proud vzduchu unášel drobounké částečky prachu, pouštěl je jako příliš těžké ještě než proklouzl za záclonou na skoro prázdnou ulici. Musel se protáhnout pootevřeným oknem, jinudy z pokoje nebylo možné uniknout, druhé okno bylo už dlouho pevně zavřené a k porušení zažitých zvyklostí by bylo potřeba pořádně škubnout mosaznou kličkou.

   A jediné dveře v pokoji vedly na chodbu, ze které chladný vzduch přicházel. Žádná koupelna, žádný záchod, ten byl přes chodbu a ke zběžnému ošplíchání studenou vodou musel postačit dřez plný neumytého nádobí. Byla tu jen jediná místnost, jeden prostor pro jeden život, který se beztak ve valné většině odehrával někde jinde

   Nezájem a nedostatek péče se projevoval na všem v pokoji, prach nerušeně usedal na podlahu, odpadky se hromadily v rohu nalevo od dveří, okolo černého platikového pytle, který někdo v náhodném vzepětí naplnil, ale nikdy neodnesl ke kontejneru na druhé straně ulice.

   Předměty, které ležely na skříňkách a na stole u okna, vypadaly stejně zašle a nepotřebně jako do kouta vyhoštěný nepořádek. Pomačkaná plechová tabulka, kousky železa nebo plastu bez zjevného účelu, nikdo kromě jejich majitele by nedokázal rozlišit, které z nich patří do rohu místnosti a kterých si jejich vlastník ještě cení.

   Jasný smysl se dal odhalit jen v nahotinkách vytrhaných z erotických časopisů, ke skříňkám i ke zdem byly izolepou připevněné ženy, které bez ostychu a bez fantazie předváděly, rozevíraly a zaplňovaly otvory ve svém těle. Byly to podřadné, vulgární děvky, ale v zanedbaném pokoji působily pestrobarevné fotografie až povzbudivě.

   Akty byly pečlivě rozmístěny tak, aby výrazně nalíčené pohledy nahotinek směřovaly do jediného bodu v místnosti. Všechna ta přehrávaná smyslnost a jednoznačná gesta byla určena rozestlanému lůžku, které stálo u holé, v rozích začernalé zdi.

   Pokud by chtěl mít divák dojem, že jsou pohledy určeny jemu, musel by tedy přemoci svou nechuť k cizímu tělesnému pachu, odstrčit květovaný polštář i jemně vzorovanou pokrývku a položit se na proleželou matraci nekrytou prostěradlem. Pak by stačilo trochu pootočit hlavou a desitky lačných žen by pózovaly jen pro něj.

   Ale i s desítkami žen lze cítit osamělost. Obzvlášt v letním podvečeru, kdy pohasíná předstíraná vášeň i vše ostatní, stejně nevěrohodné, kdy je stejně snadné najít klidné štěstí i lhostejný smutek v těkavém přemítání, jemném vánku, listech natahujících se po mizejícím světle.