Alej dubů

A l e j    d u b ů .

Po silnici  projíždím alejí dubů.

Rozložitých, mohutných,

vrostlých v sílu země.

Vím, je v tom krása.

Síla, pevnost, houževnatost.

Snad bych měl vyzdvihnout

práci drobných lidiček,

kteří jim před věky,

za poddanské éry

pomohli vyrůst.

Snad bych měl popsat arch

dubové poezie.

Ale něco mi brání

cítit dubovou poezii.

Vidím druhou stranu aleje.

Která už nestojí.

Musela ustoupit rozšíření silnice.

A mohl bych jmenovat

místní i okresní

funkcionáře přes přírodu,

kteří z těch dubových fošen

mají na svých chalupách nábytek.

Zbytek byl prodán potomkům

bývalých vrchností do Rakouska.

Jistě, nebyl porušen zákon.

Jen to šlo třeba zařídit jinak.

Kdyby byl někdo

s těmi duby

doopravdy cítil.

Kdyby….. to nešťastné kdyby !

Co všechno mohlo být v dějinách jinak !

Kdyby …..

Kdo dá záruku,

že i v budoucnu řídit

nebude život ta stará známá

„ tvrdá realita „

vášnivá čardášová princezna Moc,

za níž se Rozum plouží

jak vetchý stařeček,

podpírající se zkroucenou

bíle lakovanou hůlkou

momentální situace,

protože se nemůže

pořádně rozhlédnout

nasazenými brýlemi

objektivních příčin ?

Rozum by radil k dohodě.

Ale k dohodě musejí být dva.

A princezny jsou pyšné.

Ty jen diktují.

Ty se zásadně s nikým nedohadují.

Natož s ošklivým dědkem !

Je krása v dubech,

které nechali žít.

Cítím však smutek stromů,

které musely padnout.

Ty nesmyslné úvahy.

Proč si připouštět smutek ?

Musím být rozumný.

A proto nemohu ani jásat.