A jaro kolem smutně si taje

Zahaleni mechem
posledním vzdechem
se loučíme
naše slova se ztrácejí
jen prázdné bubliny z komiksů
     stoupají vzhůru

Taky si vzpomínáš
     na vteřiny věčných dnů
 plynoucí na onom kúru
     rychle jak světlo v nás
     úsměv na okamžik, pak stín jen zas

Všude je mechoví
okolo listoví
mění se pomalu v dým
popel co zvolna se vznáší
vítr v kapsách roznáší
     a zdobí si vlasy jím
dětinskou radostí tiše se směje
     a jaro kolem smutně si taje

Taky teď cítíš
     jak trny planých růží
 probodávaly tvou bledou kůži
     ranily hluboce
     ranily do srdce

Nad mýtinou mechovou
stromy se vzpínají
     šeptem si říkají
     o tom co vnímají
netuší že mezi kořeny
     život se ztrácí

Taky to vidíš
     tak duhově jako já
        za oněch dnů
     mozaika v okech zimního kostela
     pruh matných paprsků propouštěla

Zahaleni mechem
podívej, jak leží nedbale
bezvládná těla naše
byli jsme zvláštní
teď nesou nás andělé
     snad neztratí křídla?