NETYPICKY NA NÁDRAŽÍ.

Jednoho sobotního rána jsem vyrazil směrem k nádraží a chtěl jsem si vyjet vlakem co nejdále od velkoměsta. K mému překvapení  ale ta tramvaj, kterou jsem jel, nejela k nádraží. Až počtvrté se mi podařilo nastoupit do tramvaje, co k nádraží jela. Stalo se však, že jsem ono nádraží poněkud přejel. Nicméně nijak mě to nerozhodilo a přímo za nosem jsem si to k němu namířil.

  Asi ten přímý směr nebyl nejvhodnější, protože brzo se mi do cesty postavilo velké množství houštin. Já se zdárně prodíral, ale jen do té chvíle, než jsem narazil do plotu. Nikterak mě to neodradilo. Po jeho přelezení však následoval k mému překvapení dost tvrdý náraz, až to zadunělo. Brzo mi bylo jasné, že se nacházím v nitru nákladního vagonu. To bylo znamení, že nádraží je opravdu  nablízku.

  Vylézt z vagonu se mi moc nepodařilo. Nějakým řízením osudu jsem se ocitl na semaforu. Ale vše špatné bylo k něčemu dobré. Když jsem se rozhlédl do stran, tak se mi naskytl pohled na nedaleké nádraží. Náhle se jedno ze světel rozsvítilo. Nebylo moc příjemné koukat do světla a tak jsem ho pohotově zakryl svým batohem. Za okamžik přijel vlak. Začal zpomalovat a lokomotiva  poté zůstala stát vedle semaforu.

„Halo, hej vy tam! Můžete mi prozradit jaká barva svítí?“ zeptal se mě strojvedoucí, když se vyklonil z okna.

„Než jsem to zakryl, tak červená to určitě nebyla,“ odpověděl jsem.

„Aha. Tak děkuji,“ řekl a vlak se rozjel dále.

  Za okamžik jsem slezl a kráčel vstříc nádraží. Několikrát se mi podařilo zakopnout o výhybky a nakonec i o výhybkáře. Ten to nějak nerozchodil a s protáčejícími se panenkami zůstal užasle sedět na kolejích. Vyhybka mě zaujala. Chvíli jsem ji přehazoval ze strany na stranu.

„No vida, jak mi to jde,“ pomyslel jsem si a k mému zděšení se mi naskytl pohled na několik jedoucích vagonů, které se posunovaly. Letmý pohled prozrazoval, že směřují přímo ke mně.

„Haló! Pane výhybkáři. Na kterou stranu patří ta vyhybka?“ zněla má otázka. Výhybkář něco zařval a dal se na útěk. Já se raději také vzdálil a jedoucí vagony si to namířily na kolej, která vedla do jakési továrny. Brzo zmizely mezi budovami, aby se zanedlouho ozvala velká rána. Stojící komín v areálu továrny náhle nestál. Já raději také nestál a kvapně pokračoval v chůzi.

  Došel jsem až k jednomu nástupišti, kde se na mě zadíval překvapený výpravčí.

„Hej! Co se tady poflakujete po kolejích. To nevíte, že je zakázáno je přecházet?!“ spustil na mě.

„No, už to teď vím.“

„Jestlipak máte lístek!?“

„No, lístek na tramvaj jsem už vyhodil.“

„Děláte si legraci?“

„Ne, nedělám. Ale jestli chcete, tak mám ještě jeden.“

„Vy jste snad spadnul z jahody!“

„Dneska jen ze schodů u nás v domě.“

 V dialogu mi nebylo umožněno pokračovat, protože se objevilo několik běžících postav v čele s výhybkářem. Hned mi bylo jasné, že je to kvůli mně.

„To je on,  co to způsobil!“ vykřikl výhybkář. To už jsem prchal po nástupišti a měl v patách i výpravčího, který pískal na píšťalku. Následkem toho se pár vlaků na nádraží dalo do pohybu. Vzápětí jsem naskočil na vozík, který byl naložen kufry. Podařilo se mi jej nastartovat. Vozík nabral na rychlosti, všechny kufry z něho spadly a ti, co za mnou běželi, tak o ně zakopli. A tak pro mě začala jízda po nástupištích i mezi nimi. Po vjetí do nádražní haly nastalo mezi cestujícími pozdvižení. Má jízda skončila nechtěným zaparkováním v pokladnách. Letmý pohled prozrazoval, že se počet pronásledovatelů rozrostl a brzo mě nezbylo nic jiného, než sprintem vyběhnout z nádraží ven. Přitom mi došlo, že asi dnes z tohohle nádraží nikam neodjedu.