Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Na střeše
datum / id13.04.2003 / 80694Vytisknout |
autorKandelabr
kategoriePovídky
zobrazeno4424x
počet tipů17
v oblíbených0x
zařazeno do klubůKlub osamělých (tedy vyspělejších) duší, VZPOMÍNKY,
Prolog
Na střeše

Přemluvit dědu aby se mnou vylezl na střechu bylo skoro nemožné. Vyslechl jsem si toho hromadu od Co je to za nápady, přes To se nesmí až po Na to už jsem moc starý, ale nakonec kývnul a já byl rád, protože byl krásný jarní den, kdy slunce svítí a příroda se probouzí a ze střechy je vidět docela daleko. Natáhl jsem si svůj dlouhý černý svetr (protože přece jen ještě slušně foukalo) a počkal jsem, až si děda pečlivě pozapíná knoflíky na svém šedém. Vzal jsem pod paži dvě skládací dřevěné stoličky a vyrazili jsme do schodů a já s mírnými obavami poslouchal ty těžké kroky a namáhavý dech za svými zády. A pak už jsme stáli u žebříku na střechu, tak jsem položil ty židličky a rychle po něm vyšplhal (trochu studil a černá barva se z něho na mnoha místech odlupovala), abych otevřel poklop na střechu. Zavrzal a zaskřípěl, prevít, nechtělo se mu, ale nakonec si dal říct a povolil a objevila se modrá obloha s bílými mraky a já radostně zahulákal dolů. Pak jsem slezl a navlíkl si ty skládací židle na rameno a vyšplhal nahoru, kde jsem je rozložil a mrknul na dědu, že je řada na něm. Zvládl to skvěle, ani tu ruku jsem mu podávat nemusel, ale chtěl jsem a on se kvůli tomu na mě nezlobil. A tak jsme seděli na naší panelákové střeše a dívali se do krajiny, na ty kopce a města a vesničky v dálce a ukazovali na poletující ptáky a stromy klátící se ve větru a bavili se o knížkách a o Shakespearovi a nakousli jsme i filozofii (jen zlehka) a dohodli se, co bych si měl přečíst. Pak taky o tom, jak psával kdysi básničky a já ho přemlouval ať mi je ukáže a co moje psaní, jestli je dobré a co na to říká. A pak jasně že přišlo na školu a co teda bude dál a co po škole a co slečny, jak to vypadá a znáte to. A tak jsme povídali a já poslouchal, usmíval se a mžoural do toho hřejivého nehřejivého sluníčka, vlasy mi vlály ve větru a bylo mi skvěle. Po půl hodince (začalo být už zima) jsem vstal, sklapl obě židle, hodil si je na rameno a slezl dolů. Děda je už mnoho let mrtvý.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.01.2005 00:00:00Nicollette
ale tahle je moje nejoblíbenější :-)
07.05.2004 00:00:00Zvěruška
vlastní zkušenost?Moc hezké a přitom tak jednoduché :-)
04.05.2003 00:00:00
Moc pekna povidka pane.Paradni konec.Uplne te v tom vidim.
01.05.2003 00:00:00
ta je moc pekna,Popelko
29.04.2003 00:00:00Katčenka
Kdyz jsem si tve dilko cetla,usmivala sem se pri predstave toho vseho...toho povidani a tak...muj deda zemrel pred 2 lety...Je mi z toho smutno jeste ted.kazdopadne,mam take takove nutkani predstavit si ho a povidat si s nim...Pomaha to...on mi pomaha...stale,i kdyz je uz mrtvy...Davam ti tip-za to,ze jsi ozivil me vzpominky.
25.04.2003 00:00:00Andulka
Me se to libilo. Fakt je, ze kdyz nekdo neni uz mezi zivymi, porad si s nima muzeme krasne povidat a tesit se z jejich blizkosti.
Jeden si s tebou uziva krasnyho pohledu ze strechy, a hrejive pritomnosti dedy.....a konec je jak tresinka na dortu! T*
20.04.2003 00:00:00Rena
Sorry, ale tohle jsem četla v jednom hororu.
20.04.2003 00:00:00S_ccorpio
Nuda
18.04.2003 00:00:00Josefk
skvělé! no, takovýho vnuka bych si dal říct!
jinak viz Jasan
15.04.2003 00:00:00Carrie
mně se to líbí, tip

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.