Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DO LETNÍHO KINA A ZPĚT-4

05. 07. 2004
0
0
2001
Autor
fungus2

ČÁST ČTVRTÁ ZÁVĚREČNÁ

Patrik se zastavil na začátku mostního oblouku a dlouze se na něho zadíval, načež řekl: „Co kdybychom ten oblouk přešli?“

„Ty máš vopravdu blbý nápady!“ ozval se hned Lukáš.

„Já to teda zkusím!“ zvolal Petr a hned lezl na začátek oblouku.

„No,  jistě. Ty aby si se toho nechytnul,“ mínil David.

„Kdo se bojí,  nesmí na oblouk!“ vykřikl Patrik a  hned  na něj vlezl. Na obloze se mezitím  zvýšila intenzita blesků a každý záblesk ozářil most a řeku i s břehy.

„Ty jo!  Mně se točí hlava!“ zkonstatoval Petr.

„Tak si sem neměl lízt!“ řekl mu Patrik, který po čtyřech pomalu lezl dále a výše, aby se za okamžik zastavil.

„Jé,  mně kloužou nějak podrážky!“ vykřikl  Petr  a pomalu sjížděl po oblouku dolů a přitom narazil na Patrika.

„Au! Co mě kopeš do hlavy!“ vykřikl Patrik  a vzápětí byla ve světle blesků na oblouku k vidění dvojice přes sebe ležících postav.

„To je strašný. Podívej,  co tam vyváděj,“ řekl Lukáš.

„Vypadá to jako když tam…vlezeme pro ně nebo ještě žuchnou do vody,“ rozhodl  David a oba hned lezli na oblouk.

„Tak ze mě slez,  né, ať sjedeme dolů!“ ozval se Patrik.

„No,  ty mně překážíš!“ oponoval mu Petr a hned  nato  se  oba po oblouku rozjeli dolů. Okamžitě narazili na své dva  lezoucí kamarády a potom na začátek oblouku sjeli všichni čtyři pohromadě.

„A moje kalhoty!“ vykřikl Lukáš  zatímco  Davidovi se otevřel prudce deštník. O pár vteřin později se pod obloukem nacházela čtveřice zmítajících se těl.

„Já jsem si prodřel kalhoty!“ nadával Lukáš.

„Slez z toho deštníku!“ vyjekl David na Patrika.

„Halóó. Volám pohotovost. Kalhoty kamaráda jsou zraněné!“ mluvil do sluchátka Petr.

„Ty máš ještě  to sluchátko z tý budky?“ zeptal se Lukáš.

„Je to suvenýr.“

„Radši ho zahoď!“

  Při přecházení mostu se zezdola  ozvalo šplouchnutí a pak se rozpršelo. Petr se poté zmocnil zničeného deštníku a začal s ním tančit po mostě.

„Já si zpívám v dešti rád..“

„No, kdybyste  nelezli na ten most, tak jsme už  nahoře!“ podotkl  David. Déšť však po několika minutách náhle ustal.

„No,  vida,  to byla jenom přeháňka. Sakra,  proč se tady na silnici nesvítí?“ ptal se Petr.

„Asi je energetická krize,“ mínil Patrik.

„Klid,  mám baterku,“ ozval se Lukáš, aby po chvíli suše dodal: „Jenže nesvítí.“

„Tak to je nám platná jako živýmu rakev,“ řekl Patrik.

Hned poté se před nimi v dálce objevila světla jedoucího automobilu. Rychle šli na okraj silnice, ale díky tmě všichni spadli do příkopu.

„Do Prčic!  Aúú..tady jsou všude kopřivy!“ vykřikl Petr.

„Někam mi spadnul ten deštník!“ zvolal se David.

„Na ten se už vykašli!“ řekl mu Lukáš.

„Je podívejte, co mám!“ vykřikl Patrik, který svíral v rukou umělý patník a tím vyvolal řetězovou reakci.

  O chvíli později místní policista jedoucí v autě v kuželech světel spatřil ke svému překvapení uprostřed silnice pohybující se odrazová žlutá světla. Hned zastavil a uviděl čtveřici jemu známých tvářích.

„No,  nazdar. Co to tady vyvadíte!?“ zeptal se hned.

„Soudruhu strážníku,  kráčíme spořádaně do chat,“ odpověděl mu Patrik.

„Já nejsem žádnej soudruh!“

„Ale před pár lety jste byl,“ mínil Petr.

„Tak teď fofrem vrátíte ty patníky, kde jste je sebrali a pak vás rozvezu do chat.“

Patníky se zanedlouho vrátily na původní místa. Při jízdě k chatové osadě se náhle udělalo Patrikovi špatně a Petr ho následoval. Policejní automobil skončil v poli vedle silnice a z něho hned prchala čtveřice postav,  za kterými se neslo velké množství šťavnatých nadávek.

                                            KONEC

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru