NETYPICKY S KOMBAJNEM.

Léto bylo v plném proudu a tak jsem se přihlásil jako dobrovolný řidič kombajnu. Díky chaosu, který panoval při sklizni,  si nikdo nevzpomněl na to, co jsem způsobil minule za rozruch při orání pole traktorem. A tak jsem zasedl za volant. Při pokusu nastartovat mi neuniklo, že nemám klíčky. A protože žádný klíč od mého bytu do startéru nešel, následovalo startování přes drátky. Motor naskočil. Lekl jsem se jeho zvuku a zároveň jsem si všiml, že sice jedu ale dozadu.

  Na tom by celkem nebylo nic špatného, kdybych se nenacházel v garáži. Zadní stěna garáže přestala existovat v poloze stojné a stala se součástí země. Letmý pohled dozadu mi prozradil, že jedu do lesního porostu. Za mohutného praskání jsem jím projel. Mé pokusy o vyhnutí se stromům byly neúspěšné. Také vyhnutí se rybníku nedopadlo dobře a začal jsem  si za okamžik připadat jako kapitán ponořující se ponorky.

  Motor naštěstí vysadil, načež se mi podařilo vylézt na střechu a začal jsem hodnotit  situaci. Několik koupajících se lidí užasle hledělo a rybáři nadávali. Přitom mi došlo, že to, v čem jsem jel,  není kombajn ale traktor.

„Hm. To je síla zvyku,“ pomyslel jsem si a rychlým plaváním se mi podařilo uniknout do lesa před naštvanými lidmi.

  Zanedlouho jsem se opět ocitl na dvoře družstva. Tentokráte se mi podařilo nasednout do kombajnu a nastartovat ho stejným způsobem jako předtím traktor. K mému štěstí se kombajn rozjel dopředu. Chtěl jsem najet na silnici přímo a ne oklikou po cestě. A tak jsem to vzal přímo přes louku. Bohužel po proražení dřevěné ohrady se náhle splašilo stádo krav. Netrvalo to dlouho a krávy se rozprchly všemi směry. Kombajn zdárně jel dále a vjel na silnici. Nějak jsem se nemohl rozhodnout,  na kterou stranu silnice pojedu  a tak jsem ji přejel.

  Vysoký porost louky sváděl k sekání. Za okamžik se přední část kombajnu roztočila a já si cestu prosekával. Sice jsem neposekával obilí, ale doufal jsem, že na nějaké pole, kde je obilí,  narazím. Avšak na co kombajn narazil, byl kemp. Nějak se mi nepodařilo zastavit přední sekací část kombajnu a kombajn sklízel i stany. Pro ty ubytované v kempu to byl určitě velký šok, ale nikoliv první. Splašené krávy pobíhaly všude kolem a pár stanů vzalo díky nim také za své. Mezi troskami stanů tak běhali i rekreanti a na kombajn hleděli jako na zjevení.

  Netrvalo to dlouho a přede mnou se objevil známý rybník, ve kterém stále byl potopený traktor. Na březích rybníka vznikla panika. Několik dek se za okamžik točilo na přední části kombajnu. Jejich majitelé to moc netěšilo a brzo za mnou směřoval dost velký dav křičících lidí, který se stále zvětšoval.

  Mou pozornost však náhle upoutalo pole, na kterém rostlo obilí. Snažil jsem se na něj vjet. Lesní porost ani sklopené závory na přejezdu mě nezastavily. Poté mi však neuniklo, že do pravidelného hučení motoru se ozývá mohutné bzučení. Letmý pohled na skla kabiny kombajnu prozrazoval, že vezu vosí hnízdo. Teď už mi bylo  jasné, proč dav lidí, který mě pronásledoval, tak náhle odpadl.

  Nenapadlo mě nic lepšího, než zajet kombajnem do nedalekého tunelu. V tunelu to pak hučelo a intenzita hučení se zvýšila po příjezdu vlaku. Strojvedoucí zavčas zastavil a brzo jak on i tak cestující prchali do nedaleké řeky. Já jsem zdárně vycouval a projel se šokovanému výpravčímu po peróně.

„To jste nějak sjel z pole,  ne!“ vykřikl výpravčí.

„Omyl pane přednosto stanice. Já na to pole teprve jedu,“ sdělil jsem mu, ale kombajnu náhle ztichl motor a už se mi nepodařilo jej nastartovat. V okolí nádraží vládl dost velký chaos a když první lidé poštípaní od vos či nakopnutí od krav vběhli na nádraží, hned mě bylo jasné, že asi na to pole nedojedu. Zakrátko jsem prchal před rozhněvaným davem a to přímo k onomu poli, co jsem chtěl posekat.