NOČNÍ CESTA LESEM.

Měsíční světlo dopadalo skrz pomalu plující mráčky na noční krajinu. Richard přes přední sklo automobilu pozorně hleděl na dva kužely předních světel. V nich uviděl cestu, která vedla do lesa.

„No sláva. Tak za čtvrt hodinky budu na chatě,“ pomyslel si a sešlápl více pedál od plynu. Auto vjelo rychle na lesní cestu, která nebyla osvětlena. Po nerovném povrchu cesty kola vozidla poskakovala.

„Sakra. Abych nepíchnul!“ proběhlo mu varovně hlavou a nesešlapával pedál od plynu tak intenzivně.

  „Tisíc mil a jen jeden cíl…“ zanotoval si do znějící písničky v rádiu a přitom na poslední chvíli ve světle světel postřehl přes cestu přeběhnout nějaké zvíře. Okamžitě dupl na pedál od brzd. Auto se vzápětí zastavilo.

„Uf. Co to bylo? To vypadalo jako zajíc nebo kočka. Sakra. Doufám, že ta kočka nebyla černá,“ řekl si a chvíli hleděl na osvětlenou cestu před sebou. Také pohlédl do stran, kde se ve tmě rýsovaly kmeny stromů. Chtěl se rozjet, ale motor vysadil. Otočil pohotově klíčky v zapalování. Ozvalo se dlouhé zachrchlání.

„No to by mě teda ještě scházelo!“ pomyslel si a znovu se pokusil automobil nastartovat. Zase se ozval stejný zvuk.

„Do prkýnka!“ zahartusil a otevřel dveře. Vystoupil, sklonil  se nad motorem a snažil se najít nějakou případnou závadu. Opět zkoušel nastartovat, ale marně. Chvíli nadával na auto i na smůlu, co ho potkala. Pak si zapálil cigaretu a trochu se uklidnil.

„No, nemám to už daleko. Určitě tam bude někdo ze sousedů. Auto mi pak odtáhnou,“ řekl si a dal na zadní sklo z vnitřku červený výstražný trojúhelník. Na záda si nasadil batoh a poté vykročil s rozsvícenou baterkou lesní cestou.

  Uběhlo několik minut a les na chvíli zašuměl. Nevěnoval tomu pozornost, ale když se tohle zašumění několikrát opakovalo a jeho intenzita se zvětšovala,  zpozorněl. Přes koruny stromu se zadíval na oblohu. Zahlédl, jak přes měsíc přelétlo několik nočních ptáků. Odněkud z lesa se ozvalo zahoukání. Opět se ozvalo zašumění a připadalo mu zlověstné. Přidal tedy do kroku. Vzápětí spatřil před sebou na cestě velké množství poletujících světýlek.

„Jejda, světlušky. Ty jsem hodně dlouho neviděl,“ pomyslel si a přitom se ho zmocnila podivná tíseň. Měl pocit, jako by kolem něho zavál studený vítr. Les šuměl. Staré stromy vydávaly skřípavé zvuky a po zádech mu přejel mráz. Nechtěl si to připustit, ale ovládl ho strach. Už nešel, ale skoro běžel. Kolem něho pojednou poletovalo velké množství světýlek. Pak zakopl o kořen. Dopadl tvrdě na zem. Poletující světlušky náhle zmizely. Cítil rozbušené srdce a tep ve spáncích.

  Z  lesa se ozval pojednou podivný zvuk. Strnul, ale hned vstal. Slyšel jak se ten podivný zvuk přibližuje. Baterkou svítil chvíli mezi kmeny stromu. Vytřeštil oči. Připadalo mu, že se kmeny stromů  změnily v hrůzně vyhlížející tváře. Lesem se poté rozlehl štěkot psů doprovázený vytím. Strach ho zcela ovládl. Běžel,  co mu síly stačily.

  Konec lesa měl na dohled. Zdálo se mu ale, že se k němu v běhu vůbec nepřibližuje a konec lesa  je stále stejně daleko. Ohlédl se. Vytřeštil oči. Na lesní cestě zalité mdlým měsíčním světlem vidí běžet smečku loveckých psů, kterým svítí rudě oči. Zároveň za nimi jedou jezdci na koních a v rukách svírají hořící pochodně. Jeden z nich troubí na lesní roh. Odhazuje ze zad batoh. A šílený hrůzou běží. Ohlédne se přes rameno. První dva psi jsou jen několik metrů za ním. Klopýtne. Ocitá se na cestě. Zuřivý štěkot a vrčení mu proniká do morku kosti. Ví, že za okamžik bude rozsápán. Podvědomě sahá na křížek zavěšený na řetízku, co má na krku. V měsíčním svitu se k jeho překvapení křížek zableskne. Dává ho hned před sebe. Přes rozzářený křížek vidí prvního psa, jak se odráží zadníma tlapama.

  Vykřikne hrůzou. Zavírá očí. Vzápětí pocítí prudký závan studeného větru. Je jím poražen. Strnule leží na zemi a pomalu otevírá očí. Hledí na měsíc. Všude vládne ticho. Posadí se a rozhlédne se kolem sebe. Je skoro na okraji lesa. Vidí několik rozsvícených okének v chatách. Naprosto vyčerpán kráčí k nim a v ruce stále svírá křečovitě křížek.