Vlčí muž

Oheň praská, vrhá stíny

po stěnách a po jeskyni

se kdosi tiše prochází.

V očích má slzy, hluboký stín,

na srdci leží mu žal a splín,

ach odkud vlastně pochází?

Je ošklivý, podle lidského zraku.

Teď, kvůli temnému mraku,

co zakryl měsíc, se přízrakem zdá.

Je starý, tvář má vrásčitou,

ve vlasech louku šedivou

a bělma zvláštně veliká.

Chodí a chodí kol rudého plamene,

nešťastný sehnutý z těžkého břemene.

Tu měsíc pomalu vyšel ze mraků.

Muž padl k zemi, zakryl si tvář,

přízračná bělavá jej zalévá zář

měsíce v úplňku.

Mění se, rychle, bolestně a trpí

na tváři vrásčité narostly chlupy

a nos protáhl se na čumák.

Zavyl. Dlouze, smutně, táhle,

vyběhl z jeskyně a pak se náhle

ztratil v tmách. Vlkodlak.