Debrecínská pečeně

„Mohla bych si od vás půjčit košíček?“

    Svůj nákup (10 rohlíků, dvacet deka debrecínky – normálně beru deset, ale ten den zrovna byla akce, slané tyčinky a dvoulitrovka lehké koly) už jsem vyndal na pohyblivý pás, a tak jsem košíček beze všeho podal starší silné paní ve fialovém kostýmku, která ke mně prosebně natahovala ruku.

    „Děkuji,“ usmála se paní, obešla pokladny, a když se automaticky otevřela dvojitá plechová vrátka s upozorněním na jarní slevy, zmizela za regálem s vínem. Musel jsem platit, takže jsem opravdu neměl kdy sledovat její další cestu, hrabal jsem se v peněžence a hledal třicetník, mystickou minci, po které touží každá pokladní.

    Fialová paní bez zastavení prošla okolo vyskládaného vína, po víně ji pálila žáha, a postavila se do pomalu postupující fronty u pultu s uzeninami a sýry. Ze tří obsluhujících se zákazníkům věnovala pouze postarší rozcuchaná žena s nejistými pohyby, vypadala jako opilá, dvě mladé holky v bílých pláštích odkrajovaly z bloků eidamského sýra dvacetidekové plátky na smažení a balily je do mikrotenové fólie.

    „Mám akorát padesátník,“ zklamal jsem pokladní, ta potřásla hlavou a výměnou za padesátník mi věnovala dvacetihaléř. Zřejmě svůj poslední podle dutého štrachání v přihrádce a podle zlomeného pohledu, který mi věnovala při podávání igelitové tašky s logem nadnárodního řetězce supermarketů.

    „Deset deka debrecínky,“ poprosila rozčepýřenou pokladní nikoliv paní ve fialovém kostýmku, ale mladá žena o tři místa před ní. Bezvýrazný, unavený obličej, povadlá prsa a moc široké boky – nebyla hezká, a stejně se našel někdo, kdo jí během jediného roku udělal dvě děti a pak odešel.

    Jedno dítě vezla dívka v kočárku, druhé, malý čtyřletý kluk, se kočárku drželo a se zájmem sledovalo zmatenou prodavačku, která bezradně obracela cedulky zapíchané v hromádkách uzenin a hledala debrecínskou pečeni. Kluk nakonec pustil kočárek, přeběhl k průhlednému plastu mrazícího pultu a začal do něj bušit.

    Naházel jsem nákup do tašky a vyšel na ulici. Tramvajová zastávka byla hned na druhé straně, takže jsem pouze přešel koleje a postavil se do hloučku lidí, kteří stejně jako já drželi v ruce bílou igelitku s červeno-černým cejchem supermarketu.

    „Tak!“

    Dívka to slovo vyjekla tak, že všichni, čekající zákazníci, dítě i prodavačka, strnuli. Jediným slovem vyjádřila všechen vztek holky, která obětovala mládí cepování toho malého spratka, i vztek matky, kterou přesto neposlouchal.

    „Tak a máš to!“ pokračovala nemilosrdně dívka. „Nikam nepůjdeme!“

    Ta věta zazněla hlasitě a přísně a fronta na uzeniny bezděky ztuhla v uctivém pozoru, aby si vyslechla krutý ortel, který se dívka rozhodla vynést nad vlastním potomkem.

    „Říkala jsem ti, aby ses držel kočárku, ale ty si nedáš říct. S tak zlobivým klukem na hřiště nepůjdu!“

    „Půjdu,“ trval na svém kluk a vzpurně bouchl do průhledného plastu.

    „Nepůjdeš.“

    „Půjdu!“

    Tramvaj nejela a na zastávku přicházeli stále další lidé. Vycházeli z otevřených dveří supermarketu, opatrně se rozhlíželi a přecházeli koleje – elegantně zamyšlení studenti, osamělé kancelářské třicítky a nezaměstnané ženské těsně před důchodem, všichni si s sebou nesli nedostatek odvahy a nejistotu, prokletí věčných socek. A samozřejmě pár deka debrecínky, byla přece akce! Akce!

    „No tak,“ zasáhla do propukající hádky paní ve fialovém kostýmku. Mluvila naléhavě a mluvila přímo k rozdivočenému dítěti. „Přece nebudeš zlobit maminku. Pěkně se jí omluv, že jsi nebyl hodný!“

    Děcko couvalo zpátky ke kočárku, ale paní si k němu přidřepla a chytila ho za ruku. Usmívala se, protože cítila, že z ní má dítě strach.

    „Že budeš hodný? Že budeš poslouchat maminku?“

    Fialový klobouček se zaklonil a paní se usmála i na dívku, která dávala do síťované tašky na držadle kočárku balíček s uzeným. Dívka úsměv opětovala, ale chtěla rychle vyrazit na další cestu, protože dobře věděla, jak neodbytné umějí být staré ženské, když potkají matku s roztomilým mrňousem.

    „Jestli nebudeš hodný, tak si tě vezmu!“ nechtěla paní pustit dítě a jeho matka už začínala mít samozvané babičky plné zuby. Pusť ho, ty krávo, pitomýho parchanta na krku a ještě senilní bábu k tomu – paní ve fialovém kostýmku se držela dítěte jako klíště a dokola mu slibovala, že si ho vezme, když nepřestane zlobit. Snad tím chtěla kluka vystrašit, ale znělo to tak toužebně.

    „Řekni paní nashledanou,“ přikázala nakonec matka svému dítěti a postrčila ho do uličky vedoucí k pokladnám. Kluk poslušně zašuměl na rozloučenou a s rukou pevně sevřenou okolo držadla kočárku odcházel, paní ve fialovém kostýmku se za ním chvíli dívala, než se vrátila na své místo do fronty.