automatické básně

Jenom trochu unavenej,

lehnout a spát.

Koupit tuny sklenic (stačej i dvě)

a jednotlivě - každou po každý

rozbít kamenem.

Trosky obličeje

scuckaný do sebe

Už nalévá se mošt do sklenic

lampióny se bojej (nechtějí svítit - snad?)

jde jim o trable

ne o bolest,

víc strachu.

Byl jsem

někdy i více

to stačí

probrat se uprostřed moře

a nevědět

"jak jsem se tady sakra vzal?"

nad oblouhou přeletělo letadlo

a z okýnka mávali cestující,

i když na hlavě plivanec ti přistál.

Kousky skel - asi něco jako od brýlí -

překládají tváře

do barev duhy

snad aby byly

aby byly lepší,

přívětivější.

Přivezeš mi kamínek,

nebo rovnou celou skálu!

asi ne

paneláky totiž nespěj

nikdy neusínaj

potmě tě pozřou

a v hoděj do prostřed

moře.

Trochu si to srovnej

(ve stole) v hlavě

stínítko na oko

polibek na cestu.

Světe div se

chce být normální.

(a vám všem

co mi kdy záleželo

aj čert to vem,

není Vás zase tolik,

ale snad stojíte za vyjmenování

michale, alenko, pepo, markéto a ještě někdo na koho jsem, ač nerad

zapomněl.

Vám hrát, zpívat.

Do uší řvát, automatické básně.

Už nemám co říct.)