Rozprava na obranu básnictví, zvláště pak moderního

Se zájmem jsem si přečetl  zamyšlení BorisCveka o smyslu, či nesmyslu moderní poezie. A protože na rozdíl od něho moderní poezii ctím a nepovažuji ji za nesmyslnou, chci polemizovat.  A protože mě zkušenost naučila, že polemika na internetovém serveru je  věc marná, že se zde názory  ztrácejí v balastu keců, nehodlám rozpoutat diskusi a  svůj názor prezentuji jako úvahu.

 Začnu tím, v čem s Borisem souhlasím. Moderní poezii dnes čte žalostně málo lidí.  Nevyvozoval bych z toho ale, že je špatná.  I v 19. století četlo poezii méně lidí než romány. Jenže se celkově víc četlo , neexistovala konkurence jiných médií.  A proto pokud vytrhneme absolutní počet  příznivců poezie 19. století a postavíme proti absolutnímu počtu  dnešních čtenářů poezie – dostaneme  svědectví o  katastrofálním propadu; jenže od falešného svědka. Teprve  poměr  čtenářů  poezie 19. st.  ku všem čtenářům  19. st. srovnaný s poměrem dnešních čtenářů poezie ku všem dnešním  čtenářům  nám může poskytnout číslo, které bude směrodatné.

Souhlasím také s tím, že  existuje celá řada grafomanů, kteří za  tzv. moderní poezii skrývají vlastní  výpovědní impotenci.  Internet je  pro tyto grafomany přímo  ideální líhní. Jsem také přesvědčen, že  mezi čtenáři moderní poezie je  řada snobů, kteří obdivují jen blýskavý povrch, jelikož do hlubiny nedohlédnou.  Upozorňuji však  Borise, že  grafomani a  krátkozrací snobové  se houfují  i kolem  té jeho „smysluplné“ poezie: grafomani  hlásající  banální formulky, ztvárněné  ohrkanými prostředky a  připitomělí slepýši kejhající nadšením nad důvěrně známým  tématem  a  důvěrně známým výrazivem.

V některých věcech  však již s Borisem nemohu souhlasit ze zásady.  Například  s jeho touhou nacpat poezii do  jasně vymezených kotců a králíkáren, ať  již se jmenují Ismy, Smysluplnost,  Srozumitelnost pro lidi, či jakkoli podobně. Pokud jde o Ismy, tak to je naprostý podvod, zčásti  literárních pitevníků, zčásti prodavačů umění, kteří potřebovali  čas od času nahradit jeden ismus starší druhým novějším, aby  snobi  zbožně zdvíhali zraky a klopili  prachy.  V podstatě  existuje jediná moderní poezie – zrozená   v Baudelairovi, Poeovi, chcete-li také ještě v Novalisovi, ale  bezpochyby i v našem Máchovi.  Probůh, vždyť přečtěte si Máj, ale napřed zapomeňte na všechny ty kydy o významu díla, kterým vás nakrmili  vaši učitelé.   To je přímo manifest  moderní české poezie:  jediným jeho smyslem je  odhalení falešnosti všeho, co dává smysl na povrchu – pravda je složitější,  blíž k ní má  šílenec či k smrti odsouzený, než rozšafný  pantáta s jasně srovnanými myšlenkami.

Ale zpět k moderně.  Rostla nám dál – nejlépe se jí dařilo ve Francii – tam na ní  narostla  velmi bohatá větev s Rimbaudem, Mallarméem,  dejme tomu taky s Verlainem,  hned za nimi se řadili  Apollinaire, Valéry, ale taky  Eluard,  snad Desnos (rozhodně ne  všichni  surrealisté, ti nejsurrealističtější z nich byli zpravidla  tak poslušni doktrín, až přestali být umělci, sám Breton  je umělcem spíš jen tam, kde hřeší proti   vlastním zákonům).  A k nim se řadí  další, nezávisle na ismech, které je mají rozdělovat: Trakl, Benn, García Lorca, Guillén, Ungaretti, Montale…  Nebo v české literatuře?  Březina, Deml,  Hlaváček, Karásek, Nezval, Halas (Co ty by sis tak asi, Borisi, počal  s jeho básní Nikde?), taky Holan, raný Závada a Zahradníček. Po válce  Kolář, Diviš, částečně Kainar, Wernisch, Gruša…  S modernou zmohutněl taky její hlas, co autor, to nový přístup, hledání osobitého tónu, který by  řekl  víc, než co řekli ostatní.  Proč chtějí moderní básníci mluvit každý jinak a jen za sebe?  Protože moderní společnost tlačí na lidi, aby mluvili všichni stejně.  Moderní  masová společnost  navrhuje  rázná jednoduchá  řešení:  úplná, rozumná, konečná. Například  nacismus. Nebo komunismus.  Nebo současný konzumismus:  jsi nešťastný – něco ti chybí: máš už  šampon? Máš už prací prášek?  Máš už ty správné předvařené, instantní názory? Hlavně mysli  jednoduše, srozumitelně (tj. kontrolovatelně, testovatelně).  - Proti tomuto  zhovadilému ovládání jazykem  se staví moderní poezie už  asi 150 let. A třebaže celou tu dobu ji její nepřátelé nazývají zbytečnou a  škodlivou, třebaže ji zesměšňují a banalizují, ona funguje dál. Nestřídá tedy ismus ismus, móda módu, jak se nás snaží přesvědčit  obchodníci: existuje jediný  velký styl současné epochy – a to je moderní umění.

BorisCvek moderní umění nechápe, proto ho odmítá. Nejsem  jeho nepřítel, ani nejsem inkvizitor, abych ho za to uvrhl do klatby. Raději bych chtěl  blíž Borisovi  i druhým podobně smýšlejícím aspoň trochu naznačit, že moderní báseň není nesmyslná ani svévolná.  Má jen jinou, a to  poměrně složitou strukturu.  Nejstarší poezie (starověká až ranně renesanční)  byla jednodušší, protože přirozeně  respektovala jednotu obsahu (v Borisově terminologii „smysl“) a formy (to nejsou jen slova, rytmus, rýmy, to je zvláštní slovosled, to jsou  konstantní přívlastky, to jsou topoi, to je  hledisko vyššího  či nižšího stylu, pravidla žánru, atd., atd. atd).  Novověk nás  této jednoduchosti zbavil: racionalismus přinesl kouzlo  analýzy, kouzlo rozboru. Básnické slovo přestalo  být chápáno (rozumějte ve významu uchopování jako celku), začalo  být roz-uměno (tedy  rozebíráno  umem, potažmo roz-umem). Lidé zlenivěli vůči starým formám, chtěli vše jednoduše, srozumitelně.  Dostali  plochost, dostali přibližnost, banálnost, návyk. Do největších zrůdností dospěly baroko a klasicismus:  tady  totiž se vytvořil paralelní jazyk poezie, již bylo možno  jednoznačně překládat do jazyka běžného.  Obsah se rázně oddělil od formy, poezie byla degradována na  nezávaznou  společenskou zábavu, obdobu hry na schovávanou.  Hodnotila se elegance, půvab, průzračná jasnost, ladnost pohybu. Do těchto her s velkým třeskem udeřil pak romantismus, aby je rozmetal.  Jenže  ve svém hněvu si romantismus zvolil špatný cíl: totiž rozum. Namísto něho byl nastolen absolutismus srdce. Namísto  rafinované hry autentičnost. Jedna věc ale v poezii zůstala – jasnost, přímočarost, jazykový výraz přímo protokolární. Výsledek se projevil velmi brzy:  většina  romantiků uvázla v nových kulisách, kliše, postojích. Zkrátka:  hra zůstala stejná, jen kulisy se nově natřely.  Ale objevují se i nové, buřičské typy, které se zdánlivě rouhají doktrínám  diktatury srdce: Novalis ve svých úvahách  hovoří o  matematice básnictví,  o matematice temnoty.  Poe podrobně analyzuje vznik své romantické básně Havran – nerodí se mu z autentického zážitku, nýbrž opět z temnoty  nevědomí.  Temnotě však tvar (nikoli však prosvěcující smysl!!!!)  dává rozum.  Přichází Baudelaire, aby  začal odkrývat krásu jedů,  hniloby a smrti.  Ne  svévolně intepretovat  věci ohavné  jako krásné ( stylem „já to tak nějak cítím“) – Baudelaire je skutečným Kolumbem  ve Světě Nové Krásy za Oceánem Ošklivosti a Zvyku.

V čem spočívá podstata této  Nové krásy? Že je temná, že je skrytá. Nemůžete ji vystavit prudkému slunci jednoznačně jasného rozumu.  Nemůžete ji  rozříznout ostrým laserem logického soudu.  Pomaličku, jako polomrtvé ptáče, ji  uchopujete a vytahujete (chráníce ji přitom  vlastní  kůží) z křovin povrchní ohavnosti.

Jak tedy lze přistupovat k moderní básni, abychom  jí skutečně pochopili? Především si musíme  uvědomit, že moderní báseň  je návrat do  stavu jednoty obsahu a formy, zbavuje  poezii její dlouhodobé služebnosti vůči praxi a každodennosti.  Nová báseň je opět  božská a taky zá-zračná (tj. postihující to, co nelze vidět pouhým zrakem, co je až za zrakem).  Nová báseň má  složitou strukturu: její obsah složitě souvisí s rytmem, hláskovou skladbou, syntaxí,  napětím mezi syntaxí  a veršem, napětím mezi volným a vázaným veršem.  Tak například   slovo  „poklad“ není v moderní poezii   jen jistým pojmem označujícím jistou „sumu  cenných  předmětů, deponovaných na  skrytém místě“, nýbrž  vyjadřuje i souvislost  se slovem pokládat a všemi jeho významy (1. klást na nějakou plochu; 2. pokládat otázku; 3. omylem  pokládat za něco jiného, atd). Tyto významy se   vzájemně nevylučují, působí asociativně, tedy se spojují – kde dochází ke kontaminaci (zatemnění), právě tam  se zaměří pozornost čtenáře a  se zvýšeným úsilím vnímá čtenář intenzívněji. Slovo poklad má také svůj zvuk: první slabika duté „po“, implikující  zvuk  dutého nárazu (opět interpretujme: přiklapnutí víka? Hrouda dopadající na víko? Nebo naopak   náraz rýče hledačova?), druhá slabika „klad“ zazní naopak ostře, kovově (je to cvaknutí zámku, nebo  zařinčení cenného obsahu truhly?). Tím však složitost  významu slova poklad zdaleka není  vyčerpán. Jiný je význam slova v trochejském  metru  (chovám v srdci poklad zlatý), jiný  v jambu (já poklad zlatý v srdce  schoval) či daktylu (poklade v srdci mém  schoulený).  Jinak slovo vyzní  v sousedství  slabik spíš dutých, jako je „po“, jinak  v sousedství slabik spíš  zvonivých, jako je „klad“. Už jen z pouhého  zvuku hlásek tak můžeme přečíst, jde-li více  o hledání v temnotě či zvonivou radost nálezu.  A protože jde o  kvality citové, čtenář je vnímá o to silněji, jestliže  báseň neprojde   pod zplošťujícím  rentgenovým paprskem  věcného, pojmového rozumu.

Toto místo mi umožňuje jen  málo  prozradit  o struktuře moderní poezie. Beztak  mnozí se sem  až ani nedočetli a vy trpělivější, už asi taky vnímáte nepozorněji. Nepůjdu proto dál za  demonstraci na  slově „poklad“.  Koho  o tomto zajímá víc, doporučuji vynikající knihu  německého  romanisty Hugo Friedricha Struktura moderní lyriky, která  by měla vyjít v nakladatelství Host koncem tohoto roku.

A na závěr ještě  k demonstraci básněmi, kterou provedl  BorisCvek. Nepodařilo se mu přesvědčit mě, že  je báseň  významově sdílná méně odolná zásahu do  struktury, než báseň významově  temnější.  Debatu pod Borisovým textem jsem nečetl – pokud  tedy  tam označil, která báseň je  pravá a která upravená, já to neviděl.  Ani jednu z obou básní neznám, autora nanejvýš tuším. Přesto poznám, co je hodnotná báseň a co upravený podvrh. Tím spíš, že BorisCvek  projevuje  mimořádnou necitlivost pro  češtinu  (viz „Jádro mé kritiky mohu  shrnout…“ nebo  „veškerý smysl se do ní  [do poezie] musí vložit čtenářem“ aj.), ale dokonce i tupost  vůči básnickému rytmu. Jinak by nemohl v úpravách první básně  použít „Na to“ (1/10), „hajný“ (2/8),  „zlořád“ (3/8), „řinčení“ (5/3) „otec“ (5/8) a  „vědomí“ (5/10), protože mu  svým  počtem slabik rozbíjejí rytmus a jsou proto nápadné jak  prase na  plese. Je tedy jasné, že pravá je báseň  4.

U druhé básně   to není  tak okaté, protože  báseň  je ve volném  verši. Přesto pozor, má  velmi vzrušující rytmus. Rytmus tepající  protikladem  vidění a nevidění, podobnosti a záměny.  Pravá je bezpochyby verze číslo 2, vše ostatní jsou  mizerné paskvily někoho, kdo  svou vlastní nemohoucnost vůči moderní poezii vydává téměř za posvátný hlas lidu.  Pokud nerozumím, nejsem blbý já, blbé musí být to, čemu nerozumím. 

Ve 20. století bylo dost takových jako ty, Borisi.  Bohužel někteří získali  dost moci na to, aby knihy, kterým  oni sami nedorostli, prohlašovali za zvrácené  a úpadkové, zakazovali je, pálili, drtili ve stoupě. Pan Hitler. Pan Goebbels. Pan Stalin. Někteří byli i vzdělaní – třeba pan Nejedlý, ani to nechrání před jistým  druhem  intelektové slepoty. To není dobrá společnost, Borisi.

Na efektní závěr kašlu.  Ještě  snad to, Borisi, že  tisíce knih poezie u nás každoročně  nevychází. Zeptej se  vydavatelů i knihkupců.  Jsou to pouze desítky titulů, z toho velká část   vychází vlastním nákladem autora.

A úplně nakonec: prosím klaku, která se právě chystá mi tleskat, ať jde do prdele a neopruzuje  výlevy nadšení.  Rovněž nadávky na moji adresu  posílejte přímo  jako zprávu autorovi.  Na tomto místě se vyjadřujte pouze  vy , kteří  máte k věci co říct. Děkuji. Howgh.