Ararat…

Ararat…

Vzdala ses mne
tak tiše…

Vyhasl žár
tím věčným míjením.

Tvé oči,
         moje slova…
Má přání,

         tvoje touhy…

Jen ruce byly společné
a úsměvy
         při setkání
a doteky,
         co hoří.
Jak ty si rozuměly!
(A chtěly by se dál…)

         — ~  —

Cestičkou
ke svatému Jánu
         pod skalou,
kde u kaple
jsi na máj čekala
(ta místa obě známe
už od útlého dětství)
snad tam…
         jsme sílu poztrácely
a zbyla jenom
         …láska,
co hory přenášet
už nemá čím.

Čin?
Zločin?

Čím jsme se zraňovaly
a proč?
A kde bylo to místo…?

         — ~  —

Jdou slova,
couváš mlčením,
a v duších ticho,
         temno, žár.

Zas oči,
co tolik chtěly milovat,
přijaly
         ortel pláče.

Jsi opět sama
(z naší vůle?),
bohatší o jizvu poznání,
že jenom láska
nestačí.

A už mne nevyhojíš
ze své něhy,
         má nejkřehčí,
         nejzranitelnější,
         nejbláznivější
         a nejčistší
LÁSKO…

Chtěly jsme být
svou Noemovou archou.
Promlčen je náš Ararat
i život,
         co jsme mohly dát…