Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čtenář

Výběr: Wopi
20. 06. 2003
20
0
4370
Autor
hermit

Čtenář

/novela/

 

 

 

Josef  Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy, mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý, a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl vám jej převyprávět - tak, jak mi byl přednesen: Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím z Vílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také k nejhubenějším chlapcům z vesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který se ve vsi objevil spolu s dalšími, jež se vraceli ze světové války kdesi z ruského zajetí, přičemž se ve vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let a také pocitu vítězství, to když se v zasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy z ozdobného papíru portrét tatíčka Masaryka, vyprávěl mi s přátelskou ironií Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky... poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po dětských zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se v těch vyprávěních utopit, říkal prý Jarolím, chtěl jsem v nich přestat dýchat, nechtěl jsem vdechat těžký vzduch pod peřinou, byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě v chalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem jako uhranutý listoval jednou z mála knih, co byly v chalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval jsem, že nerozumím, co je tam psáno a věděl jsem, že umět číst jedna z věcí, kterou se chci co nejdříve naučit... když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou Jarolím přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí, když hnal čtyři nebo šest kráv hnal se svítáním ještě před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět mlhu pod Vraním kopcem, potřeboval jsem číst, aby z mlh do mě vstoupila skutečnost, až pak  jsem mohl odložit už po dvacáté a brzy po pětatřicáté přečtené Pohádky Matky Rusi a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem teprve byl schopen vidět krávy takové jaké byly a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí v zakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se v sedmém roce po konci války vdala za zedníka Františka Jarolíma z Cerekvičky a je třeba říct, že nový nevlastní otec Ladislava Jarolíma nebyl zlý, ale Anna jej pro samou zedničinu příliš často neviděla a dva roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě fary se na něj při snímání starých krovů zřítila zvětralá štítová zeď a těžké cihly z dob, kdy krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101 let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě z předurčení, vzpomínal prý Jarolím, rostl můj odpor k sedláckému životu a rostl tím víc, čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele Kotáka, a když už jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil se pak k hospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní, má matka je ubohá unavená vrána, říkal jsem si někdy s upřímným soucitem, časem sláblo, až ustalo docela... faktem je, pokračoval Kobliha, že okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím se v druhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, z nichž vyšla jen s posledním zbytkem fyzických sil a práci na malém hospodářství už nebyla schopna zastat sama ani z větší části, jako ve dvou letech Ladislavova studia, ani později z menší části, a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář? ptal se mě řečnicky Kobliha, věčně ležel v knihách a když někoho sjednal na pomoc při senech, nebo žních, dobře se mu odměnil obilím nebo bramborami za to, když skoro všechnu práci odvedl za něj a sám po většinu času odpočíval ve stínu, protože se mu na slunci dělalo zle, do rudého čela měl naražený slamák a koukal se do knížek, které všude nosil s sebou, až si o něm lidi začali šuškat, že přivede hospodářství na hunt – a to se taky stalo, ale dřív, než se to stalo, tak hned s koncem války zbídačené hospodářství i s rozpadajícím se výminkem prodal sedláku Konířovi, který ostatně o všechno přišel o čtyři roky později, protože se z něj i díky odkoupení Jarolímova gruntu po Únoru stal kulak a pro neplnění dodávek a urážky předsedy ONV byl odsouzen k pokutě, propadnutí celého majetku a byl vypuzen ze vsi a tak nakonec Jarolím i se sestrou a churavou matkou skončil v Jihlavě v bytě v Husově ulici, kde nejdřív žili Löwovi, pak čtyři roky rodina bratrance jihlavského vládního komisaře Franze Czerwinky; už tehdy jsem jej navštěvoval, protože jsem pracoval poblíž náměstí jako poštovní úředník, podobně jako byl Jarolím nižší úředník bankovní, vyprávěl mi Kobliha, nebyl jsem schopen už žít na vesnici, jsem rád, že osud zařídil, že jsem odtud musel odejít, říkal mu prý Jarolím, nedokázal jsem a nechtěl jsem se odtrhnout od nových a nových knih, které se mi dostávaly do rukou, líčil Jarolím, měl jsem žít jeden jediný život, ale v knihách jsem mohl žít tisíce jiných životů - a já chtěl žít všechny životy, citoval mi Kobliha Jarolíma, ale lidé na vesnici to nedokázali pochopit a říkali mi, že se snad někdy ani vlastně nehodím proto, abych žil, protože svůj vlastní život nežiju, já jenom čtu a já jsem věděl, že je to skoro tak, ale že pravdivější by bylo říct, že chci, abych se mohl přiznat k tomu, že zatímco jiní své životy žijí, já svůj život čtu a s ním čtu všechny životy jiných, protože já strašně moc chci žít, ale proto, abych mohl žít, musím prožít všechny možné životy, abych mohl umřít, zhasnout uprostřed věty, a pak už od života osvobozený prostě dál nějak - to slovo je důležité! - nějak existovat a třeba si občas ještě něco přečíst, ale na tom už ostatně vůbec nesejde, alespoň ne teď, když se teprve dávám do čtení těch druhých životů, přiznal se prý jednou Koblihovi Jarolím, každá kniha představuje jeden život, ty nekvalitní nízké životy pomíjím, zajímám se jen o životy, které se mi jeví kvalitní a hluboké, ale to nikdy při zrození života, tedy ve chvíli, kdy poprvé vezmu neznámou knihu do ruky, nevím, to zjistím až později někdy na druhé stránce a někdy až v epilogu, pak poznám, jestli jsem život té knihy měl prožít, nebo ne, ale dopředu to nemohu tušit nikdy, proto mě děsí představa, že jsou zde životy které opominu a nestihnu je pročíst, protože život je krátký a můj život je četba a já se bojím, že jednou zhasnu uprostřed věty, ale uprostřed zbytečné věty, ne uvnitř takové věty, která je pro můj život životně důležitá, odejdu uprostřed jedné z neviditelných šedivých vět, ta představa mě někdy budí za noci ze spaní a pak se procházím bytem, potichu otvírám knihovnu a hladím hřbety knih a skrčený úzkostí přemýšlím, zda jsem už konečně všechny nejlepší možné životy shromáždil tady v knihovně poblíž sebe, zda náš dům nelehne popelem nebo tisíciletou povodní dřív, než nahmátnu ten nejpravdivější z životů, zda jsem některé z životů nezapomněl do knihovny vřadit a jestli ano, tak které a kde bych je mohl sehnat, tak za nocí přemýšlím a sepisuji si seznamy životů, o nichž bezpečně vím, že v knihovně dosud nejsou a nebudu po nich moci sáhnout, až ucítím, že se čas mého čtení nachýlil a já jednou nohou v druhém světě matně ale určitě uvidím, který ze životů si právě teď, naposledy, musím vzít a narodit se v něm, kterou knihu mám otevřít a tak se v mé knihovně hromadí knihy, které nečtu, protože nejsem schopen se začíst ani do prvních řádek, řekl mi Jarolím a svraštil obočí, vyprávěl mi Kobliha, nejsem schopen zachytit počátek niti ze žádného z těch příběhů, protože společně s množstvím knih a životů se zvyšuje má nejistota, že právě kniha, do které se chystám ponořit, je vůbec ta alespoň trochu správná v té chvíli, a pak mě napadne další možný život, další varianta a titul, a já ho připisuji do seznamu a ještě v noci přemýšlím, kde tu knihu seženu a pak mě napadne, že se další den vydám například do knihkupectví Suzanne Renaud v Havlíčkově Brodě a tam si koupím nejen životy, o nichž už vím bezpečně, ale i knihy dalších životů, které se mi ozřejmí až tam na místě a druhého dnes opravdu jedu pomalým ranním vlakem do Havlíčkova Brodu, sotva dojdu z nádraží na Havlíčkovo náměstí, ale tam opravdu najdu knihkupectví Suzanne Renaud a dvě hodiny dokážu obcházet police s knihami a nakonec si koupím Pornografii od Witolda Gombrowicze, Šifry transcendence od Karla Jasperse, Stručnou historii času od Stephena Hawkinga, Důsledky modernity od Anthonyho Giddense, Přebytečný rok od básníka Jiřího Rulfa, Filosofické listy od Ladislava Klímy, Dopisy o Německu od Hermanna Brocha, Nesmrtelnost Jorge Luis Borgese a Vyhlazení od Thomase Bernharda a už v obchodě knihy ohmatávám, několikrát se musím posadit, protože se mi začne v horkém dni točit hlava, ujistím se, že jsem si nezapomněl vzít prášek na posílení srdce, ještě než zaplatím tím, co mi ještě zbývá z důchodu, ale co si mohu dovolit, protože pobírám vdovecký důchod a jídla sním jen málo, taky za vodu se snažím platit co nejméně, pak zaplatím a ještě před knihkupectvím se posadím pod slunečník na lavici, protože hrozně pálí slunce a já nemohu moc chodit na slunce, dám si minerálku, trochu si s ní navlhčím kapesník který si pak na chvíli dám na čelo, sním si nenápadně housku, co jsem si vzal na cestu a z tašky vyndám knihy na stůl a jednu po druhé si je prohlížím, čtu si jejich první věty, nahlížím do jejich životů, a když dopiju, plný radosti zase knihy vrátím do tašky, říkal prý Koblihovi Jarolím, zaplatím kyselku a pomalu jdu na první odpolední vlak a vracím se domů a cestou na nádraží i z nádraží v Jihlavě musím ještě několikrát odpočívat, ale doma musím co nejdřív plný radosti knihy rozložit po stole, nejraději bych si je vyfotografoval, protože není jisté, že dům například už do druhého dne nevyhoří, a pak by byly zničeny i mé knihy, pochopitelně bych se pak snažil knihovnu obnovit, ale protože já stále nemám soupis všech svých knih, taková činnost by mi určitě zabrala celé roky práce... ostatně by to byly krásné roky, plné naděje, že jednou knihovnu obnovím v její původní podobě, svěřil se prý Koblihovi Jarolím, takové úvahy mi běží hlavou, už to tak mám trochu natrénováno, abych krotil rozběhlou mysl, která dokonce někdy zajde tak daleko, že jsem vržen do úzkostných myšlenek, že nikdy všechny knihy ve své knihovně nepřečtu a že má knihovna nikdy nebude úplná a uzavřená a knihy v ní dokonale chráněny před možným poškozením, nebo dokonce ztrátou, těžko říci, co z toho by bylo horší, ještě by se snad dala přijmout ztráta několika málo knih takovým způsobem, že bych se o ní vůbec nedověděl, protože bych nepřišel na to, že některé již dříve získané knihy nyní v knihovně nejsou, ale jen náznak podezření, že možná je chybějících knih v knihovně mnohem víc, než jen tuším, by měl pravděpodobně osudné následky pro mé zdraví, proto nechci na tyto věci myslet, alespoň pokud to není nutné, nechci se jim opravdu věnovat více, než je nezbytně nutné, zdůraznil prý docela nakonec Jarolím a pak si ještě vzpomněl, že prý někde na pomezí Čech a Moravy existuje Klub osahávačů knížek, založený jakousi dvacetiletou studentkou bohemistiky z Třebíče, ale dosud o tomto klubu pouze slyšel, a i když zřejmě nepodnikne žádné kroky k tomu, aby se například stal jeho členem, jedná se o sdružení, které by mu mohlo být poměrně velmi blízké, i když se obávám, řekl Koblihovi Jarolím, že úroveň knihoven členů takového spolku bude navzdory a ve shodě s poměrně vulgárním názvem klubu pouze průměrná.... -  takto zapsal Jarolímův zdánlivě podivný, ale myslím, že místy velmi nudný příběh pod ještě méně zajímavým názvem Čtenář koncem května roku 2003 Josef Kobliha; v půli června téhož roku prý náhle Jarolím v čtyřiaosmdesáti letech za dusného poledne na nečekanou zástavu srdce zemřel na zápraží selského stavení v Čížově, jen pár desítek metrů od starého formanského hostince U Býka... - nejsem si jist, zda si celé to vyprávění Kobliha nevymyslel a dost možná, že Jarolím nikdy nežil a příběh byl krátkým záznamem Koblihova vlastního života, ale to je jedno, své pochyby jsem Koblihovi nikdy nenaznačil, i když v posledních týdnech mám chuť to udělat, bohužel jsem ho už několik týdnů neviděl, tak jen doufám, že mu zdraví slouží a jen co přejdou vražedná horka těchto dní, budeme se moci opět setkat...


_Psyché_
31. 03. 2005
Dát tip
ten začátek je tak hezky staročeský a pak je to jasný, to si tady mluvil z duše snad polovine písmáků :))) nejhorší na tom, že já si uvědomuju, že čtu cizí životy a nemam čas na ten svuj vlastní a že ti mý hrdinové vlastně žádné knihy nečtou a číst nepotřebují! tak sem se nějakou dobu dala na odbornou literaturu, četla sem psychologii, o léčení, teď rozečítám etnografii, ale i tak ve mně ty postavy z knížek zůstávají a víte co Pane - bohu dík za knížky! :-))))))))) jojo .-) *

miii
23. 12. 2003
Dát tip
bavila jsem se - máme podobnej čtecí vkus s jarolímem:) - jo a máme tu ještě čichací klub

miii
23. 12. 2003
Dát tip
mám s jarolímem stejnou posedlost teda - taky žiju paralelní světy s tou kterou story, která do mě zrovna jde.., nebo se aspoň pokouší), nad vším žasnu.., jako dokonalej snob knihy opatruju a musím je vlastnit, laskám se s nima, seznam taky nemám (sakra) a s úzkostí často myslím na to co s nima jednou bude... miluju ten mimózní svět, prostě fascinace nejen sdělováním, ale i tím prostředkem čímž kniha je. A rozumím mu.. a moc - vím, že bych měla psát přímo o výše uvedeným textu - vlastně píšu žejo

Ostrich
25. 09. 2003
Dát tip
Hezky jsem si četl, a v pozadí čím dál nervózněji čekal, co se z toho vyvrbí. Ono ti to jelo jelo a jelo - a pak najednou konec. Jo, jo, četl jsem to jako Jarolím. Radosti to tedy nepřidá. Ale jako cvičení dobrý.

Pjekné. Zajímavá studie vlastně určité chamtivosti v kombinaci s existenciální nejistotou. Styl mi na tebe přišel moc květnatej rozváděnej, ty tvý málomluvný věci s ledovcovým efektem (mám pocit) jakoby ti seděli víc.

Sysa
30. 06. 2003
Dát tip
Oli: to neva, já si teda počkám až nám zčervenáš nebo tak;-)

Sysa
25. 06. 2003
Dát tip
Oli: no tak šupky k nám, ne?;-))))

Olina
25. 06. 2003
Dát tip
u mě to není tak jednoduchý ... ty spolky ... to musí uzrát ... :))))))))

Carrie
24. 06. 2003
Dát tip
mi to nepřijde komplikovaný, plyne pěkně... občas nějaká chybějící čárečka v souvětí by se našla... ale jinak moc fajn!!! napadlo mě, co by ten pán dělal, kdyby zabrousil na net... touha pročíst všechny stránky... zabloudit mezi klubky hyperlinků... ;o)))

balešek
24. 06. 2003
Dát tip
Jako spoustu lidiček přede mnou mě trochu překvapily a pobavily ty krávy pod košilí:-) Jinak je to zajímavý příběh, který mi něco připomíná, a určitě se k němu ještě vrátím. Jo, taky se mi líbí, jak jsi tam zakomponoval Sysu a její klub osahávačů knížek:-) ***

hermit
23. 06. 2003
Dát tip
Zly and spol.: díky za kritiku, nevím jestlis i z níc něco vezmu, snad....;-) mě osobně na tom textu nejvíc vadí , že jsem si vypůjčil způsob vyprávění od Bernharda (samozřejmě v pouhej modifikaci), který mě uhranul, že v tomhle směru to není můj původní výmysl, ty ostatní věci se mi asi usadí asi až časem jak těžké na zlatokupcově pánvi... jestli chceš, zkus trochu mě nakopnout, ve kterém místě by jsi uvítal něco jiného, než tam je... sím, ja?

Rowenna
23. 06. 2003
Dát tip
Mě tedy nesíš... ale avízko jsem dostala. Tys mě uhranul, protože já jsem přízemně při venčení psa a mytí nádobí a tak přemýšlela, jak to s tím rodem bylo. Pramatka zemřela, když jí bylo 101 roků. Tahle věta - s jejím popisem, sama o sobě, způsobuje zatrnutí, jak je krásná. Ale já, analytik, přemýšlím, nad souvztažnostmi. Jí bylo 101. Matce Jarolímové tedy kolem osmdesátky, sedmdesátky? Mladému Jarolímovi šedesát, padesát, čtyřicet?, a pak teprve neúspěšně studoval, přivedl statek na buben... Tak promiň, rejpalovi. Přeji krásný den. :-)

hermit
23. 06. 2003
Dát tip
Row, sakra sakra, musím to přepočítat....:o)))) fó~pa????;-)))

hermit
23. 06. 2003
Dát tip
Rowennno, nenene, tak to nebylo, Jarolímova matka to nezdědilla ona dostala grunt věnem! :o)) myslím, že by to mělo vycházet, né? ;-) Jarolím se narodil kolem roku 1919, jeho matka se v roce 1926 vdala atd...., v tu dobu mohlo být její matce kolem 55 let... zemřela v roce vzniku Charty, tedy tak cca.....

Rowenna
23. 06. 2003
Dát tip
No vidíš, jedno překouknutí. :-)) S věnem to jde. :-))

djPes
23. 06. 2003
Dát tip
Roweno, jakou barvu očí má Ema Bovaryová (G. Flaubert)? Pokud se v próze snažíš pochopit každý detail, zajímalo by mne (prozradím ti, že budeš-li číst pozorně, tak není jedna), jak tuto drobnost chápeš. To jen tak :)))

Rowenna
23. 06. 2003
Dát tip
Měla dětsky upřímné oči. :-))) Aspoň před svatbou. :-)))

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
mrazí mi ... tisknu, dík

Wopi
20. 06. 2003
Dát tip
Nesmrtlenost asi nesežene (evokuje mi "na smrt lenost"), spíš Nesmrtelnost :) A spíš bych dal "už schopen žít" než "schopen už žít" - to ze zvukového hlediska.

Wopi
20. 06. 2003
Dát tip
sakra - to se mi blbě kliklo "soukromě"...

houba
20. 06. 2003
Dát tip
to je výborná novela!!! početla jsem si.... zjistila jsem, že to mám s knížkama trochu podobně, jako ten pán :))) tip*

houba
20. 06. 2003
Dát tip
snad jen ještě dodám - silný příběh...

Pája
20. 06. 2003
Dát tip
juj******** (kniknikni hihihi ;-)))***)

Bobísek
20. 06. 2003
Dát tip
*

Elyanne
20. 06. 2003
Dát tip
"tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí spolu se čtyřmi nebo i šesti krávami" Nechápu, jak se mu pod košili mohly vejít čtyři nebo i šest krav... Jinak je to báječné a tisknu. *

hermit
20. 06. 2003
Dát tip
Elyanne, díky, možná s tím něco udělám, možná ne, v některých místech jsem takovéhle slovosledné nesmysly provedl záměrně, ale tady to bylo nedopatřením....:-) díky všem

Atalanta
20. 06. 2003
Dát tip
Kravy pod kosili mne take prekvapily :) Ale je to skvele, skvele...*

Pája
20. 06. 2003
Dát tip
ze zkušenosti spolehlivě vím že se pod košili s jednou knihou vejde jedna kráva... a kam se vejde jedna kráva vejdou se i další čtyři nebo šest ;-)) to je totiž odvozenina z teoreticko-praktické logiky Vašinovic chaty :-))))*** mmch: co se týká krav týká se i lidí.....například knihy :-))

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
Já jsem se občas chvilkami topila v tom, co vykládal Jarolím, co Kobliha, chvilkami mrazení v zádech, takové slastné. Protože se obávám, že tomu starému blouznivci rozumím. A nevím kterému vlastně. Koblihovi? Jarolímovi? A to zasazení do reálií Vysočiny, a ten vykreslený kolorit, místopis, ozvláštňují ty životní zvraty. ************

nin
20. 06. 2003
Dát tip
výborný *********

Wopi
20. 06. 2003
Dát tip
To topení se v tom považuju za záměr, jinak bych toho poustevníka ušatýho hned setřel! :)

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
:) "... aby z mlh do mě vstoupila skutečnost..." ........

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
a Klub osahávačů knížek:))))) ten mě tedy dostal ... knížky přes tělo:))))))))))))))))))))))))))))))

Sysa
20. 06. 2003
Dát tip
Olina: když tě ten klub tak dostal, tak jaktože tě tam ještě nemám zaregistrovanou???;-)))) hermit: viz mejlík + t***

Yfča
20. 06. 2003
Dát tip
Superiózní věcička! :o)))*

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
CO????? fakt???? :))))) to se jdu mrknout, Syso

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
fakt, jsou tam - osahávači knížek ... :))))))))))))) tak já se rozmyslím, jestli jsem dostatečně šáhlá tímto způsobem - ale asi jo:) díky Syse i hermitovi:)))

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
ještě avi

Patti
20. 06. 2003
Dát tip
*** moc dobré

djPes
20. 06. 2003
Dát tip
hrabalovské....a velmi čtivé

egil
20. 06. 2003
Dát tip
moc fajn...*****

hermit
20. 06. 2003
Dát tip
inspirační zdroje samozřejmě nepopřu, koneckonců jsem je i citoval v textu - částečně Borges vyzněním, Kratochvil linkou vyprávění a Bernhard formou... Hrabal ne příliš, ale asi se mi to tam nějak dostalo samovolně... čtivost je mi žádoucí, ale taky srozumitelnost a nějaká jasnost, tam zkusím eště asi něco provést, no. děkuji.

Olina
20. 06. 2003
Dát tip
no mně se tam ty mlžný cáry líbí ... tedy hodně ... tak mi to ladí s tím obsahem:)

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
Já si to zkusím přečíst ještě jednou. Jestli je to skutečně tak komplikované, nebo jsem jen trubka. Jo, Borgese jsem svého času taky kultovně hltala. :-))

hermit
20. 06. 2003
Dát tip
Row, ale ono to není vůbec komplikovaný, já jsem člověk primitivní, nedovedl bych komplikovanost, ale spíš mám pochyby, esli se mi podařilo akcentovat to, co jsem chtěl a potlačit to, co jsem... taky chtěl...:o))

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
No jo, takže ty komplikovanosti - matka Jarolíma byla děvečka, její matka byla selka. Aloisie Láníková. A měla grunt, hospodářství. Po ní zdědila ten výměnek, a ty krávy, kozy, nebo co si to mladý Jarolím strkal pod to triko zároveň s tou ohmatanou knížkou. Tady jsem musela trochu šifrovat, kdo dědil, a proč dědil. V těch jménech. Jinak je pravda, že v ději opakuješ, zdůrazňuješ, že to řekl starý Jarolím. Tehdy tedy mladý. Ale protože jsou tam posuny v čase - až někdy ke švédským válkám, trochu ta uvozovací věta jakoby pro mě neměla co uvozovat. Proto to vyžaduje maximální soustředěnost, aby se člověk nezamotal. Ale když si člověk plyne, po textu, a nesnaží se moc dešifrovat, je to překrásné čtení. :-)))

Wopi
20. 06. 2003
Dát tip
Mně se na tom líbí právě ta komplikovanost. Takhle se vypráví, takhle to navozuje dojem vyprávění starého pána.

hermit
20. 06. 2003
Dát tip
"Ale když si člověk plyne, po textu, a nesnaží se moc dešifrovat..." - jo, to je to podstatný, ty rodinný peripetie nejsou podstatný, to je vlastně jen taková ta hmota, na který to stojí, ale sama o sobě není v jednotlivostech důležitá, leč zato ten úvod a konec jo, to jsem tak chtěl, protože se mi to tak líbí. :-)

Wopi
20. 06. 2003
Dát tip
Rowenno, jestli Ty jsi trubka, tak já jsem potom
ne=li přímo

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
Wopi: :-))) Hermite, no, já takhle volně plynu třeba, když čtu poezii. Ale v próze se snažím pochopit každý detail, každou kliku u dveří, odhrnutí záclony, každou chybějící dlaždici... já jsem taková zgruntu přízemní baba. :-)) Ale fakt je, že takhle to opravdu má punc vyprávění, jakoby bez zásahu pisatele. Tak jste mě přesvědčili. :-))

Rowenna
20. 06. 2003
Dát tip
Vlastně avi za trubky. :-))

tato rytina se jmenuje Reading shepherd and his dog

Marthin
20. 06. 2003
Dát tip
Hodně silný příběh, výborně zpracovaný a musím potvrdit, že plyne pěkně..ale plynný není..;-) Jo a ukládám neb a protože..jo..:-)

dablik008
20. 06. 2003
Dát tip
ze ty si s tou prozou nedas pokoj ;o))) prectu, ale az bude cas*

Zly
20. 06. 2003
Dát tip
Nevím, člověče. Líbí se mi na jednu stranu bezobalnost a nepředstojné necvičení stran volnosti pohybu v textu. Většinou, když páchám nějakou podobnost, je mi z toho dobře... a tady to má místo, protože tady jsou samí Pražané, kteří rozumějí :-) Jenže Mám-li tě v palici uvízlého jako šrotovnu na příběhy, mohl by ses Eh lásko trošku posnažit posmažit stran výkrutů jazykozpytných tesanic a oddělítek v textu ani ne tak interpunkcema a jinýma podobnýma zhovadilostma, ale nádechem v podobě hlášek, nebo reálií, či promluv hlavní postavy, která tě postrkuje dějem ani ne k pointě, která netřeba, jako spíš k pocitu, k tomu mrazení mezi lopatkama, žes něco našel, odměnou za náhamu na svahu v esíčkách mezi slovama.. Rowi má celkem dobrý postřeh, báseň je tabletka, kterou polkneš tak jak je, proti bolení světa.. ale text je sekací stroj na obecno myšlenek a autor (ne patlátor) má k té své volnosti jakési nevyslovené zodpovědnosti :-)) Mám na mysli rytmus, kde když človíčka zpitomělého čtením novin, kde po titulku máš tak třicet slov na to aby pochopil a byl zaujmut a zajmut, tak zde by šiklo celkem jasně odklepávat do taktu tak, aby.. (nešetřím tě)(a ty víš, že to má důvod)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru