Hodina opilců

 

 

Bílí racci na černém nebi,

pohánění světlem luceren,

nedbají spících labutí.

 

Hodina opilců

odbíjí na Karlově mostě

vrávoravým krokem.

 

Halasí mezi kelímky na drobné

a digitálními Japonci.

 

Nesena topornými zády žebráků

vybírá daň vrásek

osamělých milenců,

zneuznaných kejklířů

a starých panen

(dnes zase nic!).

 

Potulní psi s potulnými pány

se choulí ke spánku

do klubíček pachu.

 

Strážníci zalezli do skořápek svých aut.

 

 

Kolečka!

 

Rudá plastová kolečka

drkotají po šedé dlažbě.

Zvuk dětských hřišť.

Barevná mašinka

předává žlutou šňůrkou

odvahu své velitelce.

 

Tak veliké kostky

pro drobná kolečka!

Tak dlouhý most

pro barevné botičky...

 

Komínek se natřásá v rytmu dláždění,

světlé kudrnaté vlásky v rytmu krůčků.

Žlutý provázek je záchranným lanem.

 

 

A silueta matky vpředu

velí: Pojď!

A vrátí se jen postavit mašinku

zmoženou kamennými nárazy

na kolečka

a postrčit k další cestě...

 

Tak pojď!

 

Ani ruku nepodá.

 

Z výše dětských očí

konec mostu není vidět.

 

Jen

velké boty,

černé nebe,

bílí racci.

 

Mašinko, tak pojď...