Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mažoretka

29. 07. 2003
7
0
2367
Autor
Toxman

Chcete nahlédnout pod pokličku autora ? No prosím, jak je libo, brambor je dost ! :)

K napsání této básničky mi bylo podnětem vystoupení mažoretek, které jsem měl možnost shlédnout minulý týden. Nebudu se tady rozepisovat kde to bylo ani jak se soubor jmenoval. Kdo jste tam byli znáte (a kdo ne, aspoň se za okamžik dovíte, o co jste to vlastně přišli ;). Inspirací mi byla milá, avšak poněkud posmutnělá osůbka, konkrétně ta úplně vlevo nahoře viz foto. Mohu si to zde dovolit takto (možná až trochu příliš otevřeně) napsat, poněvadž to dotyčná dívka NIKDY číst nebude ! Samozřejmě se v \"básni\" jedná o naprostou fikci (co jiného taky můžete čekat od \"básníka\" :), poněvadž každému musí být na první pohled jasné, že digitální fotoaparáty žádnou matnici neobsahují, anóbrž zobrazovač LCD, často napevno vbudovaný, do těla přístroje tohoto jest :o) Nakonec pro ty, kteří by ta písmenka dole snad chtěli (dokonce) nějak pitvati a analýzám všelikým kvasy a lučbami podrobovati, ještě před totálním umrtvením, rozepíšu skladbu rýmů aby si nemuseli zbytečně namáhat své beztoho už i tak zbytečně v práci přetažené kokosky (v čokoládě jen příležitostně :). Ostatně takový souhrn pomáhá převážně mi samotnému udržet jakýs-takýs přehled v tomto jinak zcela bezbřehém \"chaosu\". ABCABC ABCDADBC ABCDABCD ABCADBDC ABCBADECDCEC P.S. Těm, které takováto \"poezie\" příliš neoslovuje se předem omlouvám. Jsem pravděpodobně nenapravitelný romatik a patrně se to nedá příliš úspěšně léčit (tolik k originalitě tématu). Tak a teď si můžu konečně odjet na zaslouženou dovolenou k moři... (no smůla, jenom na chalupu, ale i tak :o))

Mažoretka

 

Tančí a mává
pod takty kapely,
vznosně se nese pódiem,
přesto se stává
v radostném veselí,
že zazní smutné requiem.


Úsměv dál rozdává,
ač sama chtěla si
raději vyplakat v koutku

oči,

v nichž skrytá obava,

točí

se hlavou do krásy
s lehkostí vlastní jen proutku.


Tvář barví po šípku
ruměnec vyšších sfér,
v chvilkovém objetí
vzduchu i nadějí.
Ústa od polibků
zrůžoví v polosměr
k publiku. Zaletí
do srdcí později.


"Hudbu tak miluji,
leč pláču po Tobě,
stíne můj schovaný v listí..."
Na dálku pošlu jí,
 matnicí foťáku,
          ve skryté podobě,
"rošťačko..." -

- "rošťáku !",

pohledem dneška, den příští.


"Ty buď mi listím,
když držím modrou stráž;
úsměv je moje zbraň.
Však jednou, možná až
za dlouho, zjistím,
že lékem je na nudu
- naráz mi chybí rým... -
pohlédni prosím naň.
Pak se smát nebudu;
podám Ti svoji dlaň.
Polibkem budu Tvým,

polibkem mým se staň."


Toxman
09. 02. 2004
Dát tip
K tomu patří dodat, na konec věty, jenom pořádně velký puntík - jinak nic :)

Miroslawek
07. 02. 2004
Dát tip
Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečnosti a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty a chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkaní kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy. (Jakub Deml / Za našimi větami)

Toxman
04. 02. 2004
Dát tip
...nikoliv onen prožitek, ale to, co z něj uděláš a co nám z něj předáš. - trochu jsem to nepochopil a trochu se špatně vyjádřil (se slovy "co z něj uděláš" mi původně vyplynula (de)formace a z "co z něj předáš" logicky ořezání) - omlouvám se. Napsal jsi to jinak hezky, nelze asi než souhlasit. Jen podotknu, že Ti nepodsouvám, že "vystihnutí" je v kvantitě slov - určitě není. V tom jsem s Tebou naopak za jedno, jen si i přesto myslím, že ani minimalismus není naprosto NEZBYTNÝ a také i výplň může mít svůj smysl (i když samozřejmě ne ten hlavní - z hlediska autora se může jednat o omáčku, bez které by to masíčko bylo jinak patrně příliš suché a mohlo by zaskočit v krku). To, že nemá básník vysvětlovat může být pravda, ovšem asi nikoliv obecná. Dokážu si klidně představit báseň, kde naopak autor právě vysvětluje. I když samozřejmě nepopírám, že tajemství, a jeho odhalování samotným čtenářem, je celkem dobrý (promiň mi to slovo) "trik" jak právě onoho čtenáře získat. Otevírání očí by bylo fajn, kdybych na to měl čas a hlavně chuť (kdybych překonal vědomý i podvědomý odpor k teorii...). Byl by to pro mě asi běh na příliš dlouho trať. Na druhou stranu, když už došlo slovo teorii i originalitu, tak originalita může spočívat jak v množství "nabiflované" teorie a jejím důkladným zkombinováním (křížením), tak naopak v sice omezené "znalosti", která ovšem naopak nutí dotvářet... Samozřejmě nejlepší možnost by byla dát to všechno dohromady... Ale na to mám výmluvu ;), že člověk není počítač a co jednou ví, nemůže dost dobře záměrně nevyužít (ani podvědomě). No možná si ještě někde doplním vzdělání... (ovšem stejně mám obavu, že na kvalitě mých textů se toho moc nezmění. :)

Toxman
03. 02. 2004
Dát tip
Ale já přece o předání obsahu netvrdím nic jiného (iluze si nedělám - to jsou pouze Tvá slova). Vím, že popisuji všednost a každodennost, o jedinečnosti nepadlo ani slovo (i když jak už jsem kdesi napsal v podstatě úplně vše v našem životě, včetně pocitů, je jedinečné - přestože něčemu blízce známému podobné). To, že něco řeknu "ukecaněji" nutně nemusí znamenat, že to řeknu líp nebo hůř, než pokud místo celého odstavce použiju pouze dvě slova. Dokonce nehledám ani nějaké převratné (často pseudo) novátorství - jen se chci vyjádřit vlastními slovy... Někdy mi to připadá, že se často hledá originalita pro onu originalitu samu (bez účelu). Připadá mi to, jakoby malíř maloval obraz nohama - no proč ne ? Originální to být může. Jenže já se ptám: Bude takový obraz vskutku něčím vyjímečným, anebo se bude, mezi ostaními obrazy, jednat (v lepším případě) spíše o průměrnou malbu ? Asi jsem umluvenější - no a co ? Snažím se spíše vysvětlovat, než předpokládat znalost - vadí to snad ? Snažím se otevírat, nikoliv schovávat za (přespřílišné) kryptogramy - to má být problém ? Nedělám problém kde není ! Napsat zašmodrchaninu, ve které se málokdo vyzná (často včetně autora) může vypadat navenek zajímavě, ale o to mi nejde. Zaměřuju se spíše na drobné slovní (nikoliv myšlenkové) hříčky a, v rámci možností, na plynulý tok textu. Nebo jinak řečeno - spíše jsem se výše zminěnému psaní v hádankách (víceméně) záměrně vyhýbal. Stále mám na mysli: Můžu to naspat tak, a tak ? Nebude to pochopeno špatně ? Anebo bude to vůbec pochopeno ? Respektive pochopím se sám, až se k tomu třeba zase někdy vrátím ? Udělal jsem si fotografii a očekávám, že zachytí to, o co mi jde - tedy např. tvář osoby. Mohl bych vyfotit strom vedle a z jemných odstínů barev, světel, stínů, odlesků na větvičkách, kapkách vody, v mlze, v zrníčkách písku a prachu... se snažit domyslet, jak ona osoba vypadala - ano, umění to být může, ale (pro mě) nesplnilo svůj účel - zachytit tvář, jak mnou byla viděna. Píšeš: Že není důležitý prožitek ...ale to, co z něj uděláš a co nám z něj předáš. - Já ovšem nechci už předem prožitky nějak zbytečně překrucovat ani je bezpodmínečně ořezávat. Dokonce si naopak myslím, že prožitek je velice důležitý a bez prožitků by snad ani poezie nevznik(a)la. Zamilovanost, láska, stesk, zklamání, smrt, bolest... je všeobecně lidské a v tom poezie nespočívá, v tom spočívá lidství. - V tom případě nechci psát poezii, chci být pouze lidským (jenom si vypůjčuju některé nástroje). Poezie je o objevování nových věcí... nebo věcí zasutých hluboko uvnitř. - Tahle definice se dá použít nikoliv pouze na poezii, ale obecně na umění i spoustu dalších činností. Rozhodně NENÍ ŠPATNÁ, ale dle mého názoru není rozhodně jediná a ani zdaleka úplná. Poezie nutně nemusí popisovat nic nového (hledat/vymýšlet nové pocity), může zkusit oprášit to, co si už pro všechny ty "novinky" neuvědomujeme. Bereme to jako samozřejmost a všednost a nikdy nám možná ani nepřišlo, že všechno, co kolem sebe vidíme, je v podstatě jeden veliký zázrak. :)

Miroslawek
03. 02. 2004
Dát tip
A kde jsem řekl, že prožitek není důležitý? Je. Ale jako zdroj, materiál... který nemusíš překrucovat či ořezávat, ale hlavně pomocí básnických nástrojů (nikoli popisem, opisem, dokumentací) vystihnout... způsobem, který je jednak co nejvíce jedinečný (dělat kopie, odlitky a napodobeniny je z hlediska čtenáře kravina, může si přečíst originál) a jednak je krátkým spojením, zábleskem Vidění, zkratkou... a to není v kvantitě slov, písmen nebo co mi pořád podsouváš... ta zkratka, ona kvantitativní významová komprese je záležitost myšlenková... a jsi-li schopen to ustát, můžeš použít libovolného množství slov, ale žádné nesmí být zbytné, nahodilé, nezákonité... každé tam musí patřit a to, alespoň z hlediska autora, zcela zřejmě a nezaměnitelně. Básník nemá, ba přímo nesmí příliš vysvětlovat, dopovídat a vtloukat, připravuje čtenáře o radost z tajemství a objevování; báseň, která se vysvětluje, v níž se nenapovídá, ale dopovídá, je jako vysvětlený nebo po pětadevatenácté vyprávěný vtip... už to ani nepobaví, ani nezasáhne (viz. Kameňák 1-37). "Někdy mi to připadá, že se často hledá originalita pro onu originalitu samu (bez účelu)." Tj. umění pro umění - byť ne výlučně, z hlediska obecně funkčního smyslu ano.... a zde nejde o nějaké protipřírodní artistní hrátky, ale o funkční a myšlenkový přístup. A ovšem to rozhodně není bez účelu. Myslím, že by ti jen prospělo, kdyby sis přečetl něco o teorii umění... opravdu by ti to otevřelo oči.

Miroslawek
02. 02. 2004
Dát tip
hmmm... může být rekviem veselé, veselí neradostné? Tahleta zbytná výplňovitost by mne rozčilovala (kdyby toho byla ještě schopna) více než nějaká metrická zaškobrtnutí. Textu totiž chybí jednota nejen vnějšková, ale i vnitřní...romantiky (ve smyslu citovosti, prožívání) je třeba... ovšem bez správného uchopení, podání proteče mezi prsty...

Toxman
02. 02. 2004
Dát tip
Tobě to určitě vysvětlovat nemusím, ale poznamenám - Je to myšleno jako takový falešný tón v jinak zvládnutém kusu. A ještě mě napadá přirovnání, že každá mince má dvě strany - ale to už skutečně jen tak na okraj (s okrajem mince se totiž většinou moc nepočítá ;o). Jinak se Ti nedivím. Ty píšeš jinak. Pro mě není nejdůležitější komprimovanost textu, ale (alespoň částečně, pro mnohé, srozumitelné) sdělení obsahu.

Miroslawek
02. 02. 2004
Dát tip
Ale, ale Toxmane, pomineme-li vysvětlování a možný spor o náplň pojmu obsah, mně jde přece svým způsobem o totéž. Jenže bez oné, dejme tomu komprese (ovšem to je jen jedna z metod) bych upadl jako ty do žvanivosti.... a pokud bych nedbal na vyraz, tak do nepůvodnosti. Ty si pořád děláš iluze o tom, že prožíváš, resp. popisuješ něco jedinečného nebo neobvyklého, ale není tomu tak, ta jedinečnost spočívá v tom, že něco obecného, všem společného řekneš (pokud možno) jedinečně. Zamilovanost, láska, stesk, zklamání, smrt, bolest... je všeobecně lidské a v tom poezie nespočívá, v tom spočívá lidství. Psát co už někdo napsal tolikrát stejně a v té stejnosti i lépe je mnohdy nejen z hlediska literatury, umění mlácení prázdné slámy nebo spíš točení modlicím mlýnkem... a je to svým způsobem povrchní... nikoliv onen prožitek, ale to, co z něj uděláš a co nám z něj předáš. Raději se pokusím předat úzké skupině lidí něco (pokud možno) svého, co je obohatí... i tím, že musejí překonat jisté překážky, než něco čemu sice rozumějí všichni, ale nedochází k předání ničeho, co byste už zcela zřejmě a vědomě nesdíleli... oni pak jen serfují po vlně empatické bezmyšlenky, pudově klouzajícíich někam mimo skutečnost, o niž jsi se s nimi chtěl podělit. Poezie je o objevování nových věcí... nebo věcí zasutých hluboko uvnitř.

horák
28. 01. 2004
Dát tip
zrovna vcera jsem obdrzel reportaz o zalozeni skupiny mazoretek - to bylo spise Hori ma panenko :o), mam i fotky, ale neumim je sem vkladat

Toxman
28. 01. 2004
Dát tip
Pokud jde jen o to... není problém - rád soukromě vysvětlím. :)

Sakurka
15. 08. 2003
Dát tip
opravdu krásná....ta básnička a i ta slečna samozřejmě,i když je smutná... tip*

Toxman
11. 08. 2003
Dát tip
Díky všem za čtení... ještě není všem dnům konec (dovolená stále pokračuje... :) Jen taková poznámečka - kapela, z níž je v pozadí část vidět, byla právě včera v Jižní Korei na přehlídce dechových orchestrů... doufám, že domů přivezou nějaké zlato (nebo jinak - že jim tam nikdo neštípne trumpetu ;-) guy: Jestli zaspala, to nevím, ale ve 14:00, bych už spíše počítal, že byla probuzená až, až, až (a někdo ostatně poslední být musí ;o)). Co se týče toho "nikdy", toto slovo znamená pravděpodobnost, že bude tohle číst tak přibližně 1 ku nekonečnu - tedy odhadem... mohla by si to přečíst, tak nejdříve asi za 1000 let, přeju jí a Písmákovi krásný a dlóooouhý život :o))

Zilla
03. 08. 2003
Dát tip
Těší mě, že romantici ještě nevymřeli...!:o) *

Josefk
29. 07. 2003
Dát tip
:-)))

Witch
29. 07. 2003
Dát tip
je to pěkný! *

guy
28. 07. 2003
Dát tip
Třeba byla smutná proto, že zaspala a je poslední v řadě ... A asi víš, že se nemá nikdy říkat že nikdy ... Jinak - jak sám předesíláš - moc hezky romantický ***

Hester
27. 07. 2003
Dát tip
*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru