Jako z vody - útržek první

   Jsem sama doma, mírně se nudím, ale přes to děsné vedro se mi do ulic nechce. Armstrong mi zpívá Wonderfull World – z té písničky je mi vždycky plačtivo – a já vím, že bych mohla dělat desítky věcí, které stejně musím…, ale teď zrovna nechci!

   Před rokem bych v takové náladě začala hledat poklady. No, hledat není to přesné slovo, neboť za dvě desítky let mého šťourání už je asi všechno nalezené. Řeknu tedy objevovat. Opustila bych obývák a zalezla do chladných ložnic, kde ani v nejhorším horku teploměr neukázal více než 20°C.

   Ve větším pokoji bych se usadila na zem a ze skříně vyndala dvě krabice plné fotografií a několik velmi starých alb. Na obrázcích se míhají momenty našeho dětství zachycené tátovou flexaretou… Tady k nám (mně a bratrovi) táta sotva dosedl a už samospoušť cvakla… Snad posté bych si prohlížela prastaré snímky, na kterých ani netuším, kdo je. Není to tak dávno, co jsem v jedné z krabic našla tak čtyřicet let starý obrázek muže v uniformě, jenž byl až neuvěřitelně podobný  mému bratrovi. Od maminy jsem se dozvěděla, že to snad byl tátův bratranec. Geny jsou úžasná věc.

   Snad bych si i chtěla oživit čerstvější vzpomínky. To bych přesedla ke své posteli a z úložného prostoru vyndala má soukromá alba. Škola, tábory, přátelé, gympl, maturitní ples, Chorvatsko, Řecko, Itálie, Holandsko. Znovu bych cítila kouzlo těch dní a míst…

   A možná bych si dobrovolně šla „rvát srdce“. Přešla bych do menšího z pokojů a ze skříně by se na mě vysypaly věci (většinou popsané listy papíru), které si táta přinesl z práce, když šel do důchodu. Hladila bych ty tužkou nebo plnicím perem psané řádky a žasla nad tím, jak podobné máme (jsme měli) písmo…

   Leč tady a teď mohu jen ležet na zemi. Hledět do bílého stropu a promítat na něj vzpomínky na poklady, které se rozpustily.