Tvá zeď a Tvé dveře

(více než tisíce anonymních oken paneláků.

Jo - je to pláč

co sem nepatří)

Stoupáš si vedle mne

snažíš se dosáhnout,

vzhůru na kamínka.

Den co den

někdo tě sráží.

Však věř, že vítr nemá tolik sil.

Snad ani mé paže.

Vlastně to nejsou kamínka

(i krb by postačil)

po čem se sápeš,

i když je ti zima.

Tam na poličce kde leží kelímek s voskem,

dýně napíchnutá na ostré tužce.

Sápeš se, snažíš dosáhnout

na zrcadlo.

Jako v té pohádce o Alence

možná čekáš, že tě pozře.

A ono ne a ne.

někdy se vídáš

a pro samou radost rozdáváš

okolo sebe,

což ti pak nestačí pro teplo,

vlastní duše.

Proto aby ses zpříma postavila

pohlédla si bez zábran do oči

a nahlas řekla:

"Jsem krásná a miluju se"

bez špetky narcismu.

Stoupáš si vedle mne

a pořád se snažíš.

Den co den,

ale padáš zpět.

Někdo tě neustále sráží.

A kdo jiný než ty sama by to mohl být?

Možná aby sis nemohla říct,

pravdu do očí.

Už i Nice za tebe prosí

modlí se.

Nechť první slza zrcadla - tančí v té hloupé kavárně (Sfinga)

waltz.

Navždy sama,

bez tebe

Nenech se přemlouvat a poleť se mnou balónem

kolem Světa.