NETYPICKY SE ŠTAFLEMI-2

Po chvíli vzájemného dívání se na sebe jsem se rozhodl pana Bezouška, který byl stále viditelně v šoku, oslovit.

„Dobrý den. Na mě nějakým nedopatřením spadly štafle a to ostatní také.“

„To mě nepřekvapuje,“ odpověděl.

„Mohl byste  mi pomoc se toho zbavit?“

„Tak nestůjte na těch dveřích!“

„Já jsem tu nějak zpříčen.“

„Tak se odpřičte.“

„Ono mi to nejde.“

  Pan Bezoušek se zatvářil naštvaně a začal se soukat zpod dveří. Sotva se z pod nich dostal, tak zpříčené štafle povolily. Po dvou krocích jsem se ocitl na podlaze, která byla správcovou Blažkovou napastovaná. To mělo za následek projetí se po chodbě. Pan Bezoušek se projel nedobrovolně se mnou a na jeho hlavu se přemístil lustr. Vzápětí následoval náraz do dveří výtahu a ani nevím, jak se nám podařilo vniknout do kabiny výtahu.

„Co to máte za pitomej lustr!“ vykřikl pan Bezoušek.

„Opatrně, ať mi ho nerozbijete. Už má dávno po záruční době,“ řekl jsem mu. A neuniklo mi, že se nacházím nohami vzhůru, přičemž jsou štafle zpříčené o stěny výtahu. A ten se pojednou rozjel nahoru.

„Mně ten lustr nejde sundat!“ ozval se vyděšeně pan Bezoušek, který byl v poloze nedokončeného kotrmelce.

„Já mám stejný problémy, a mám více věcí na sobě.“

„Vás mít za souseda,  to znamená počítat z katastrofami všeho druhu!“

„No, aspoň se nenudíte.“

Pan Bezoušek  začal náhle huhlat, což způsobila jedna žárovka, která mu vnikla do úst. O chvíli později výtah zastavil a do něho vkročil do novin začtený pan Bláha. Praštil se o štafl, které se pohnuly. Kabina výtahu se zakymácela a rozjela se dolů.

„Co vás to napadlo,  tahat do výtahu štafle!“ rozkřikl se pan Bláha, který hlavou uvázl mezi příčkami. 

„To je shoda nešťastných okolností. Já původně ani neplánoval, že pojedu výtahem,“ řekl jsem na vysvětlenou.

„Nestůjte mi na zádech!“ zvolal pan Bezoušek.

„Ježišmarjá! To stěhujete i lustr?“

„Ten není můj!“

„Opravdu jeho není i když to tak nevypadá,“ konstatoval jsem, přičemž výtah dojel do přízemí. Snaha nás všech byla, dostat se ven. Štafle nám v tom však dlouhou dobu bránily, ale nakonec byla naše snaha korunována úspěchem. Jako první vypadl pan Bláha, který měl na hlavě naražený kbelík, co se přemístil z mé nohy. Po něm se vykutálel pan Bezoušek, přičemž měl stále lustr na hlavě. Poté jsem vyvrávoral já, a to po čtyřech podivně zapleten mezi příčkami štaflí.

  Zrovna kolem projížděla správcová Blažková, která měla na nohách připnuté rejžáky. Nestačila zabrzdit.  Díky napastované podlaze to byla řetězová reakce. Po vyjetí zavřenými prosklenými dveřmi,  jsme se všichni ocitli na záhonku správcové. Přitom jsem udělal i se štaflemi několik salt.  Neuniklo mi, že svírám v rukách hasicí pěnový přístroj, který opravdu tu pěnu stříká na kolemjdoucí. Těm se to moc nelíbilo a zanedlouho mně nezbylo nic jiného, než prchat nejen před naštvanými sousedy.

KONEC