Vrata

Vrata

Bylo mu to jasné. Už když uslyšel ten blížící se klapot koní, tak přestal věřit. Podle zákonů pravděpodobnosti ho nečekalo nic jiného než potupná smrt. A on to samozřejmě věděl, jako to věděla ta spousta lidí před ním. Kočka stála před myší dírou a z té byl jen jeden východ. Ztěžka dýchal. Stál opřen dlaněmi o kolena a snažil se popadnout dech. V boku ho píchalo a naražená žebra přicházela k sobě. Byla to neskutečná muka. A přitom tu už nebyla naděje spatřit někdy úsvit nad Prahou. Zmateně se rozhlížel, zatím o něm neměli ani potuchy. Slyšel jejich vzdálené a tlumené hlasy. Nerozeznal, co si povídají. Ačkoliv tušil, že se to týká jeho samého. Strašně se potil. Cítil, jak mu tenké chladné pramínky stékají po skráních a po zádech. Košile, která dávno pozbyla náznak bílé barvy, se mu lepila na tělo. Byl bezradný a neměl zbraň. Teď by se hodil i ten nůž, co visel doma v kuchyni. Vlasy slepené hlínou a zaschlou krví. Oči temně podlité. A rty nervózně stažené do úzké čárky. Ruce sevřel v pěst. Rozhodl se to risknout. Ač plný strachu, vyplížil se z té slepé uličky. Plynové lampy dávno zhasly. Tma hrála v jeho prospěch. Na rohu, kde neomítnutá zeď přecházela v hladkou stěnu, se zastavil. Až úplně vzadu, na konci ulice stálo shromážděných asi dvacet lidí. Byl slyšet i bezmocný vzlykot. Zavrtěl hlavou.

"Teď na to nesmíš myslet!" nařídil si. A plně se věnoval plánu úniku. Byla tu ta ulice, ta, která byla podobná všem těm ostatním ulicím. Vydlážděná, s vyjetými rýhami od kočárů. Pak se tu tyčily domy. Některé i čtyřpatrové. Všude bylo zhasnuto, ve všech těch malých bytech se spalo. I on by chtěl spát, byl přece tak unaven. Měl na to nárok, stejně jako ta spousta bohatých lidí, kteří si mohli dovolit bydlet v téhle čtvrti. Jenže on neměl kde, ani jak. Přes silnici splývala s dlouhým domem i zeď dvora. Pochopil, že do dvora musejí vést vrata. V té tmě však rozlišit tmavá vrata od tmavé zdi byl téměř nadlidský výkon. Ale člověk v nejvyšším napětí ze sebe dokáže vydat i zcela nemožné. Po chvílích bezmoci konečně svitl v jeho duši slabounký plamének naděje. Kdyby se mu tak podařilo nějak dostat přes ulici až do toho dvora, byl by spasen.

A oni se blížili. Nemusel se otáčet, cítil je ve všech kostech. Navíc za malý okamžik by mělo začít svítat. A ráno už bude pozdě. Všechno vsadil na poslední kartu. Lehl si na zem a začal se plazit směrem, kde tušil vrata. Bál se pootočit hlavu doprava, snad měl dojem, že by se tím malým pohybem prozradil. Skloněn obličejem k zemi, sunul se dál a dál. Něco mu přelezlo po noze. Krysa. Chtěl křičet, k smrti nenáviděl ty malé hlodavce, ale raději ještě pevněji stiskl rty k sobě, aby ani sten nevyklouzl z úst. Ruce už měl rozedřené do krve, tak ho pálily, ale závisel na nich jeho osud, a tak se na ně snažil zapomenout. Zapomenout na bolest, na smrt i na svůj bídný život. Doufal jen v okamžik, kdy bude moci vstát a zapomenout na tuhle zatracenou noc. I když moc dobře věděl, že na tyhle sviňský dny nebude moci zapomenout do konce svého ubohého života. Dotkl se obrubníku, těch pár vyvýšených kamenů mu udělalo větší radost než celý soudek rumu, který vyhrál v kartách. Za chvilku už nahmataly jeho dlaně i tu zázračnou protější stěnu. Opřen k ní zády krůček po krůčku přibližoval se k tomu dřevěnému zázraku. V krku mu uvízl knedlík a srdce mu bilo až ve spáncích.

"Dobrotivý Bože, nenech mě zemřít, prosím!" naléhavě zašeptal do ticha. Zástup už překročil bezpečnou hranici vzdálenosti. Měl strach se nadechnout, snad by mohli zaslechnout to silné bití srdce, které bylo vidět i přes košili. A výklenek se blížil, tři kroky, dva a jeden. V úlevném vzdechu zaplul do naprosté tmy. Bylo dílem několika sekund, kdy se přehoupl přes dřevěnou překážku a bez jakéhokoli zvuku dopadl na špičky chodidel. Přeběhl dvorek, přeskočil nízkou zídku, prokličkoval mezi náhrobky, ani nepostřehl, že se ocitl na hřbitově. A už si to starou polní cestou metal daleko od tohohle zpropadeného města. Daleko od kreténů, kteří by mu chtěli křížit plány.

"Ne madam, nechytili jsme ho, je nám to opravdu líto," omlouval se strážník uplakané drobné paní, která u nosu držela kapesník celý mokrý od slz, které se valily neustávajícím proudem.

"A jak je to vůbec možné?" zaštkala hlasitě. "Jak jste mohli dopustit, aby vám ten šílenec, co zabil moji holčičku, vůbec utekl?!"

Strážník neměl slov, vždyť slečnu Leontýnku znal od jejího útlého dětství. A teď v nedovršených čtrnácti letech ji ten zvrhlý Maďar zneužil a brutálně zavraždil, takový čin v Praze dosud nezažil. Týden pátrání, týden, kdy všichni pražští strážníci byli v pohotovosti. A když už ho mají na dosah ruky, tak jim upláchne. Bratr Leontýnky, která teď tlela na nedalekém hřbitově, se chopil matčiny ledově chladné ruky a táhl ji pryč. I ona si uvědomila, že Leontýnce pláčem život nevrátí. Smutně pokývala na strážníka a odcházela vstříc bezesným nocím a neveselým zítřkům.

KONEC