Chodcovo léčení - závěr

Tak a je tu závěr...

 

Vzdálení neznají únavu ani čas odpočinku, jedou stále dál.

 

Chawin pobídl svého koně. Myšlenkami už byl na teplém jihu. Lákalo ho teplé počasí, ale víc myšlenka, že by se svou dřinou přestal a toulal se přírodou. Jenže věděl, že by ztratil mnohé síly, které Vzdálení ovládají. Přestal si tedy pohrávat s téměř kacířskými myšlenkami a upřel svůj zrak do dáli na jih.

Jižané byli vždy pohostinní, měli však jednu vadu, byli příliš vznětliví – to byl ten příslovečný jižanský temperament.

Chawin se usmál při vzpomínce na přátelství s bodrým Dibrinem. Pak se zamračil nad vyhlídkami své následující práce. Bude muset léčit každého Jižana. A věděl, že nenávist mezi královskými a demokratickou frakcí je velká. A bude také krvavá.

Po měsíci úmorné jízdy, kdy si nasbíral a usušil spoustu bylin, dorazil na hranice Jižního království. Zastavili ho celníci. Po zběžné prohlídce ho pustili dál bez hraničního poplatku, znali ho a věděli proč zavítal do jejich království.

Chawin se rozjel dál. V mysli se mu vybavovaly kruté bitevní scény. Nejvíc ho zasáhla scenérie, kde spatřil bojujícího Dibrina, kterého zasáhly tři šípy. Pobídl koně k trysku. Vytasil meč. Během chvilky dojel na bojiště. Královské gardy právě zaháněly vzbouřence do jejich pozic. Chawin se rozjel ke gardistům, protože věděl, že Dibrin je jeden z velitelů vzbouřenců a spatřil ho padnout mezi gardisty. Cestou mečem srážel gardisty z koní. Jeho zuřivosti se vyhýbali všichni. Chawin pak stanul nad nehybným tělem Dibrina. Seskočil z koně a poklekl u Dibrina. Ten právě otevřel oči.

„Chawine,“ zasténal slabým hlasem, který Chawin zaslechl jen díky svému výbornému sluchu, protože okolo zuřila bitva.

„Dibrine, příteli,“ zachraptěl Chawin, když se skláněl nad Dibrinem.

Viděl, že všechny šípy způsobily smrtelné zranění, už se nedalo nic dělat.

„Zastav to, Chawine, už konec toho vraždění…“

„Pokusím se příteli,“ zašeptal mu do ucha Chawin a položil mu ruku na čelo.

Dibrin upadl do bezvědomí. Chawin věděl, že se Dibrin už neprobere. Vyskočil na koně a zařval mocným hlasem jedno zaklínadlo.

„Ar mém těl svět rám!!!“

V ten okamžik se svět kolem Chawina zastavil. Muži z gardy strnuli v pohybech, koně přestali dýchat. Vojáci demokratické frakce strnuli též. Chawin se zhroutil z koně a pomalu se šoural po bitevním poli.

Přejdou vás choutky po bitvách, pomyslel si Chawin. Byl rozzuřený a unavený úbytkem síly. Proto si sedl a zaujal meditační postoj. Po hodině vstal a protáhl se. Bitevní pole bylo stále jako z kamene, jen ptáci kolem poletovali.

Chawin se nadechl a dvakrát zatleskal. Všichni vojáci zmateně zamrkali. Gardisté seskočili z koní a nerozhodně se rozhlíželi. Vzbouřenci také seskočili z koní a velmi zmateně si prohlíželi gardisty. Bojiště ztichlo. Jen Chawin léčil raněné a v očích se mu leskly slzy.

Snad se poučíte, pomyslel si a setřel slzy, což ti Dibrine život nevrátí.

Gardisté se pak sebrali a odtáhli do svých pozic, stejně tak vzbouřenci. Po dvou hodinách se obě vojska stáhla, nechala jen skupinku vojáků, aby dohlédli na Chawinovu práci. Mezitím Chawin ošetřil dvě stě zraněných, právě si připravoval odvar v kotlíku, když k němu přistoupili dva vojáci, jeden gardista a jeden vzbouřenec. Chawin si je prohlédl.

„Zdravím Elstene, Jarkobe,“ oslovil jednoho po druhém.

Oba vojáci mlčky pozdravili a pak současně vyhrkli: „Jak to vypadá s našimi raněnými?“

Chawin se pousmál a unaveně si otřel čelo.

„Mnoho jich bude žít.“

Oba vojáci se usmáli a oba pomalu odcházeli ke společnému tábořišti, kde hořel oheň a jeden ze vzbouřenců hrál na loutnu.

Pozdě k večeru si k vojákům přisedl i Chawin. Nabral si vařeného hovězího z kotle, který se hřál na ohni.

„Kolik?“ zeptal se Jarkob.

„Sázím, že tak čtyři sta,“ pronesl Elsten zamyšleně a ukousl si hovězího, které měl napíchnuté na noži.

„Všichni ranění, které jsem našel a ošetřil budou žít,“ řekl Chawin s plnými ústy.

„To je dobrá zpráva, Jih potřebuje změnu a k té mnoho silných mužů,“ řekl Elsten.

Konečně, pomyslel si Chawin.

Ráno nasedl na koně a projížděl po bojišti. Zastavili ho dva vojáci. Elsten a Jarkob.

„Měj se Chawine,“ rozloučil se Jarkob.

„Mějte se i vy moji milí Jižané, o jedno vás ještě poprosím, pohřběte Dibrina na čestném místě, ať se mám kam vracet.“

„Tvé přání budiž rozkazem,“ řekl Elsten a pokynul mu.

„Díky,“ řekl Chawin a nasměroval koně dál na jih.

„Kam vedou kroky Vzdálených,“ zeptal se Jarkob.

„Tam, kde mě bude zapotřebí, mějte se přátelé.“

 

Vzdálení neznají únavu ani čas odpočinku, jedou stále dál.

---