Jen já a noc II.

Z mlhy pomalu vystupoval bílý strop se zářivkou vydávající mdlé studené světlo. Z ticha se vynořovalo mírné bzučení přístrojů, šustění prostěradel a pravidelné kap ka odkapávání infuze. Zápach desinfekce. Namáhavě jsem otočil hlavu. Ležel jsem v posteli v malé místnosti s dveřmi, oknem se zataženými žaluziemi, stojanem s kapačkou, několika bikajícími přístroji, židlí a stolkem na kterém stála váza s uvadající květinou. Cítil jsem se tak hrozně slabý. Rameno mě pálilo, ale ani jsem neměl sílu nadzvednout pokrývku a podívat se na něj. Měl jsem horečku. Topil jsem se v potu. Potřeboval jsem se napít. Chtěl jsem někoho přivolat, ale nemohl jsem ani od sebe rozlepit rty. Namáhavě jsem dýchal. Pít...potřebuju pít. Doktora...Omdlel jsem.

Někdo byl u mě v pokoji. Měl jsem zavřené oči, ale cítil jsem to. Žena. Slyšel jsem, jak jde k mé posteli a cítil jak se nade mnou sklání, cítil jsem její vůni a její studenou mrazivou ruku na mém čele. Otevřel jsem oči.

Žena se trochu lekla a odtáhla ruku, ale pak nasadila profesionální úsměv a zeptala se: “ Jak je vám?”

Prohlídl jsem si ji od hlavy až ka patě a řekl: “ Máš hezký kozy.”

Vytřeštila trochu oči a na čele se jí objevila mohutná vráska.

“Zavolám pana doktora.” otočila se a šla ke dveřím.

“ Počkej!” křikl jsem na ni. “ Kam si myslíš, že jdeš, ty mrcho?” vztyčil jsem se na posteli a cítil jsem se svěží a plný síly. V očích se jí objevila panika, spěšně vzala za kliku, skoro vyběhla z pokoje a prudce bouchla dveřmi.

Odkopl jsem přikrývku a přímo vyskočil z postele. Vytrhl jsem si kapačku z předloktí a podíval se na obvázané rameno. Ani trochu mě nebolelo. To je skvělé, pomyslel jsem si. Na to, že mě ten hajzl tak zřídil. Bylo mi opravdu výborně. Do místnosti rázně vešel lékař a za ním se krčila ta má sestřička. Když doktor uviděl, že stojím, zastavil se, ostře na mě pohlédl a řekl: “ Vidím, že se vám daří už mnohem lépe. To je obdivuhodné. Nicméně bych byl rád, kdybyste si lehl a odpočíval a nechal nás ještě udělat několik testů.”

“Jakejch testů, ty svině?” zeptal jsem se zatěl ruce v pěst.

“Pár běžných testů. Rozbor krve, EEG a tak. A ocenil bych, kdybyste mi,a ani nikomu jinému nenadával. Snažíme se dělat pro vás to nejlepší.”

“Na to vám sere pes.” Křiknul jsem a pozoroval přitom, jak mi z úst vyletěla sprška slin přimo doktorovi do tváře. Pobavilo mě to.

“Důrazně vás žádám, abyste si lehl zpět do postele a nedělal problémy nebo budeme muset použít radikálnější opatření” řekl doktor důrazně a dával si zvlášť dobrý pozor aby vyniklo slovo radikálnější. Ukřivděná sestra za jeho zády jenom horlivě přikyvovala.

“Promiňte.” Řekl jsem. “Nějak to nezvládám. To víte, to přepadení a tak. A člověk se probudí v nemocnici. Napadají ho různý myšlenky.”

“Samozřejmě. Chápeme to. Ovšem vy musíte zase chápat nás a nechat nás dělat naši práci.” na to doktor mírněji.

“Jasně.” Přikývl jsem “Ještě jednou se omlouvám.” Chytil jsem se za hlavu. “Nevím, co mluvím.”

“Lehněte si. Vyspěte se. Odpočívejte.”

“Máte pravdu.” Lehl jsem si do postele a zakryl se. “Máte úplnou pravdu. Ještě jednou se omlouvám.”

“To je v pořádku. Teď spěte.”

“Ano. Musím spát,” řekl jsem. “Dobrou noc.” a zavřel jsem oči.

Cítil jsem, že se otáčejí a chtějí odejít.

“Pane doktore?” řekl jsem a otevřel jedno oko.

“Ano?”

“Mám hroznou žízeň. Mohl by mi někdo přinést vodu?”

“Samozřejmě. Hned vám někoho pošlu.”