Popraviště

    Připravovali jsme oslavu naší svatby, kolektivně, každej si vzal na starost něco a dohromady to mělo klapnout. Vždycky to klaplo. Ale pak přišel Milan s tim, že se nikdo nemá o nic starat, že všecko zařídí sám, že má pro nás překvapení a že se máme všichni fakt těšit. Nu tedy dobrá, já mám oslavy ráda a překvapení obzvlášť. Tak jsem se těšila. Strach jsem si ani trošku nechtěla připouštět, i když Milan byl blázen a mohlo to skončit jakkoliv, od víkendu na Jadranu po let kosmickou raketou na dva roky na Mars.

Když mi bylo dvacet, uspořádal mi taky oslavu Milan. Odvezl nás na ranč, kde nám osedlali koně, na ty jsme se vyškrábali a nechali jsme se odvlect na dva dny vzdálenou chajdu v horách. Přešli jsme celou Šumavu, možná dvakrát, nikdo jsme se Milana radši neptali a bez keců jsme bloudili podle jeho pokynů. Už cesta byla dobrodružná. Nedostatek jídla a vody, v noci zima, žádný stany, nervní koně. Chalupa byla pohádková. Žádná elektřina, žádná koupelna, žádný topení, jen krb, no prostě paráda. A hned ráno po první noci, spali jsme jak zabití, protože přecijen v posteli, jsme našli za chalupou mrtvolu. Teda Milan ji tam našel. Měl tolik duchapřítomnosti, že nám nedovolil se k mrtvole přiblížit, abychom nepoškodili důkazy. Seděli jsme v chatě, klepali jsme se zimou a strachy a čekali na policii. Policie přijela, kolem mrtvoly natáhla tu igelitovou mašli a hlídkovala. Fotograf fotil, hoši z laborky pinzetou a s gumovejma rukavicema házeli důkazy do pytlíků a pak nás všecky zatkli. Celou další noc jsme strávili v mrňavý místnosti, kde byly jen dřevěný lavice. Ráno se otevřely dveře, komisař bouchnul šampus, poručík rozhazoval konfety a ostatní členové sboru křičeli: „překvapení!“. Fakt dobrej fór. Ovšem nemůžeme Milanovi upřít fantazii a jistej organizační talent.

Nu což. Přežili jsme tenkrát, přežijeme i teď. Nakonec, rádi na to vzpomínáme. Ostatně jako i na ostatní z Milanových legrácek. Nikdo z nás nezaregistroval žádnej signál přicházejícího nebezpečí. Já teda aspoň ne. Muj muž tvrdí, že ho taky nenapadlo, že by mohlo bejt něco v nepořádku, ale já mu moc nevěřim. Myslim, že tušil, (vždyť s Milanem mluvil každej den několikrát, byli jako jednovaječný dvojčata, akorát, že Milan má vlasy a Robert chlupatý prsa) ale ze své vrozené lenosti se o to nestaral.

Když přišel den D, pořád nikdo z nás nevěděl, co se bude dít. Já jsem šla normálně ráno nakoupit, muj muž normálně ráno vstal v poledne, odpoledne normálně přišla Lenka na kafe, pak se přikulil Rosťa a pak jsme seděli všichni okolo stolu, mlčeli a jen se po sobě tázavě dívali a sledovali hodinky. A pak bylo najednou šest večer a já jsem vstávala, že udělám nějaký jednohubky a vtom zazvonil telefon. Muj. Skočila jsem po něm, jako šelma kočkovitá antilopě po krku a úplně zbytečně nahlas jsem zařvala: „No tak co je?“ a Milan řek úplně šíleně klidně a potichu: „Nic, za půl hodiny pro vás přijedu.“

Tak jsem nedělala jednohubky, jen jsem přinesla z ložnice připravený baťohy, do kterých jsem sbalila věci nutný k přežití. Nějaký jídlo, vodu, baterky, baterie, prádlo, deky, kondomy a cigára. My sice nekouříme, ale já to znám z filmů, vždycky, když se někde ztroskotá, jsou cigarety nejdůležitější. A za půl hodiny před naším domem zastavilo auto, Milan za volantem. Nastoupili jsme a ani jsme se na nic neptali, víme už, že Milan stejně nic nepoví. Nejlepší je dělat, co chce a mlčet. Po hodině jízdy se setmělo. Chtěli jsme zastavit u pumpy a protáhnout si záda a hlavně se něčeho napít, protože já jsem odmítla vydat cokoliv ze zásob na nejhorší časy, ale Milan jen zavrtěl hlavou a pískal si: Don´t worry, be happy.

Ta cesta nebyla ani tak dlouhá, trvala slabý dvě hodinky, ale byli jsme nervózní, asi jsme měli fakt strach, co na nás zase ten magor vymyslel a jen jsme doufali, že to nebude bolet a že u toho nebude zima a hlad. Když Milan zastavil a vystoupil z auta, ještě dlouho jsme seděli, nedal totiž příkaz vůz opustit, ale když otevřel kufr a vyndal z něj naše batohy vylezli jsme taky. Zásoby neopustim. Stáli jsme před ohradou, před dřevěnou ohradou, která se táhla asi padesát metrů doprava a padesát metrů doleva. Stáli jsme uprostřed, před vraty. Nad nima byl nějakej nápis, ale asi v něm chyběla písmena a taky byla tma, nikde žádný osvětlení a tak jsme nikdo ten nápis nepřečetl. Jedinej Milan věděl, co se tam píše, ale ten nám to neřekl. Když vrata začala skřípat a pomalu se otevírala, čekali jsme všichni, že se v nich objeví někdo jako Quasimodo. A taky jo, akorát že to byla žena. No, žena, spíš baba. A fakt měla na hlavě kokon z nečesaných šedivých vlasů a na zádech hrb. Vyšla nám vstříc. Teda kde tuhle čarodějnici Milan sehnal, nás v tý chvíli zajímalo určitě všechny.

Čarodějnice byla okouzlující, samej úsměv a žert a vedla nás do ohrady. Prošli jsme vraty a šli za ní do… toho prostoru uvnitř. Nebylo nic vidět, ale bylo mi divný, že nikde nejsou žádný stromy, což by na zahradě bejt měly, jinak je to divná zahrada. Vešli jsme do domu a všem nám spadl kámen ze srdce. V domě bylo teplo, na stole bylo spousta jídla a pití, baba nám ukázala, kde budeme spát, sice žádnej komfort, ale postele, peřiny a teplo.

A tak nám odlehlo, zasedli jsme ke stolu a v tý úlevě jsme se bavili, jako snad nikdy. Pani Miloslava Lopatková, jak se čarodějnice jmenovala (prej, divný jméno) byla skvělá kuchařka a pořád nám nosila nový a nový dobroty a nový a nový lahve s pitím. Milan se znovu ukázal jako bezedná studnice více, či méně mravných vtipů a my s Lenkou jsme se držely okolo ramen, kymácely se ze strany na stranu a zpívali: „JO HO HO tuhle rundu platim já“. Až za hodně dlouhou dobu někoho napadlo (vzhledem k množství vína, který jsme si do tý doby prolili hlavama, už nikdo neví koho), proč nás Milan vezl tak daleko na mejdan, proč nás vezl sem a co se bude dít. Ta slova zůstala trčet ve vzduchu nad stolem, ruce napřažený pro chlebíčky zůstaly napřažený, ruce napřažený pro skleničku zůstaly napřažený a všecky oči se upřely na Milana. Ale promluvila pani Lopatková: „Tohle je popraviště, já jsem jeho správce a kat a váš přítel projevil zájem se zítra zúčastnit popravy třech vrahů. Cela smrti je pod náma. Chcete s nima mluvit?“ naše pohledy se pomaličku od Milana přesunuly k bábě, chvilku jsme na ni hleděli nechápavě a nejspíš jsme si to rovnali v hlavách, ale už nám to chvilku trvalo. Kdo se rozesmál první, vim - Robert. Smál se, až mu tekla slina a pak jsme se rozesmáli všichni. Kristepane, tak tohle se Milanovi fakt moc nepovedlo, měl si vymyslet něco uvěřitelnějšího, popravě neuvěří nikdo z nás. A tak jsme na sebe mrkli a bavili jsme se dál. No jo, stárne, chlapec.

Chlapec se zvedl ze židle a šel s katovkou do vedlejší místnosti. Za chvilku se vrátili a řekli, že nám ukážou popraviště a všecko, co k tomu patří a že to není opravdu žádná legrace, že ti odsouzení čekají dole v cele a že nás k nim zavedou taky. Zvedli jsme se a šli. Nejprve nás vedli ven. Katovka zapla vypínač a rozsvítilo se několik halogenů. Skutečně to nebyla zahrada, opravdu tam nebyly stromy. Bylo to dokonalý. Byl to prostě dvůr, jen sem tam u zdi rostla tráva, nebo lebeda, jinak byl na zemi udusanej prach. Zdi byly oprejskaný, byly v nich díry jako po kulkách a sem tam byly černý fleky jako po krvi. V jednom rohu byl špalek a o něj opřená veliká katovská sekera. Vedle stál proutěnej koš. Na uťatý hlavy. V dalším rohu byla ohrada, ve který stál docela malej dřevěnej kurník. V ohradě korejtko na vodu, rozsypaný zrní, slepice vzhledem k pokročilý době spaly. Hned vedle se vysoko tyčila gilotina. Nůž byl dole, byl rezavej a určitě tupej. A pak tam byla ještě šibenice. Všichni jsme na ni vylezli, houpali jsme se na provazech a skákali propadlištěm. Katovka nám vysvětlila, že tohle všechno je tu jen na ukázku, že u ní se odsouzení prostě střílí, protože kdo by se sekal s hlavama, když ta sekera je tak těžká, gilotina je nefunkční a věšet že ji nebaví, protože se někdy stane, že se to nepovede a pak se odsouzenec ještě dlouho mrská a kdo se na to má koukat, že přece vona je taky člověk. A pak zašla za kurník a když vyšla, měla přes rameno popruh na kterým jí visel prvotřídní samopal. Rambo hadr. Objímali jsme Milana a blahopřáli mu, jak to dokonale zorganizoval, jak se mu povedlo najít tenhle pozemek a rekvizity a tu bábu, ta je prostě skvělá a celý to nemá chybu. Milan jen pokrčil rameny a odešel zpátky do domu. My jsme si přinesli židle a stůl na šibenici a jedli a pili a bavili se až do kuropění. Ani zima nám nebyla.

Ráno nás Milan vzbudil, kupodivu jsme všichni spali v postelích a zeptal se nás, jestli chceme bejt u popravy, nebo ne. Samozřejmě jsme všichni vstali, představení pokračuje, show must go on! Vyšli jsme na dvůr, zeptali se, kde se to bude konat, katovka ukázala na zeď mezi gilotinou a špalkem, my jsme vylezli na šibenici, otočili si židle tim směrem, pohodlně jsme se usadili a zapálili jsme si cigarety, protože nám přišlo, že to prostě musíme.

Pak ze sklepa domu vyšli tři spoutaní muži, bez doprovodu, jen baba se sapíkem šla za nima. Tleskali jsme a smáli jsme se a bouchali jsme šampus, kterýho tu byly dobrý zásoby. Baba ty lidi postavila ke zdi, dala jim na hlavy pytle a pak se rozkročmo postavila čelem k nim ve vzdálenosti tak deset metrů, hezky rozkročená a zarecitovala: „Dopustili jste se závažných zločinů proti lidskosti, provinili jste se na svých bližních, porušili jste desatero a proto vás naše společnost odsoudila k smrti a pověřila mě, abych vykonala popravu, podle platných předpisů a zákonů a já jí vykonám. Přesně za pět minut budete zastřeleni. Právě teď vám začalo utíkat posledních pět minut vašeho života.“

Potlesk, to byla moc hezká řeč. Jeden z odsouzených začal křičet: „Já chci soud, chci opravdovej soud!“ a druzí dva se k němu přidali. Křičeli taky: „Tohle vám neprojde!“ a „Vás samotný odsoudí!“ a „Vy nejste zákon!“ a bylo to fakt věrohodný, to se musí nechat. Ale stejně jsme jim to nesežrali, to dá rozum. Křičeli jsme nadšením a tleskali po každý replice. Když uběhlo pět minut a bába rozjela sapík a pokropila odsouzený a ti popadali k zemi, jako hadrový panenky a krásně krváceli, to jsme dokonce dupali.

Pak nás katovka s Milanem poprosili, abychom jim šli pomoct. Za barákem byly tři bedny, asi jakože rakve. Nanosili jsme je k odsouzeným a pak šel Milan k jednomu z nich a vzal ho za ruce, ale my jsme stáli ani jsme se nehnuli. To bylo nějak moc. Milan se otočil na Roberta: „Tak sakra, poď mi pomoct!“ a Robert zkoprnělej běžel, chytil chlapa za nohy a hned zase pustil. Sáhl mu do červený košile a vyděšeně zíral na ruku od krve. Roztrhal tu košili, odhalil mu hruď a viděl ránu. Vzal ho za ruku, lekl se a odhodil ji. Stáhl mu pytel a chytil ho oběma rukama za hlavu a vyděšeně mu zíral do mrtvejch očí. A pak ji pustil a rozeběhl se pryč, pryč přes dvůr, pryč k vratům, pryč. Asi nám to došlo, nebo jsme jen věřili víc Robertovu úsudku, než Milanovu rozumu a tak jsme nečekali na nic a běželi taky. Nasedli jsme do auta a jeli pryč, rychle, jak nejrychleji to šlo. Beze slova.

Nejspíš jsme všichni doufali, že to je zlej sen. Nejspíš jsme všichni doufali, že jsme v hypnóze a že nám to Milan nějak implantoval do hlav. Možná jo. Od tý doby jsme Milana už nikdy neviděli a nikdo z nás neví, co se s nim stalo. A nikdo z nás se na to neptá a nepátrá. Nikdy jsme neměli odvahu jet se podívat na to místo, kde bylo to popraviště. Možná bylo a možná nebylo. My doufáme, že nebylo. A bojíme se, že bylo. Nikdy jsme to nikomu nevyprávěli, nikdy jsme o tom už nemluvili. Jen já s Robertem ano, občas měl potřebu sdělit mi, jak se vyděsil, když vzal za ty nohy a čekal, že to bude panák, že kluci utekli, když my byli pro rakve a bába tam dala panáky a on vzal ty nohy a ty byly těžký a teplý a když jeho ruka sáhla do tý krve a on poznal, že to je fakt krev a když rozhrnul tu košili a viděl prostřílenou hruď, chlapskou hruď, ve který ještě před deseti minutama tlouklo srdce. A jak byly ty oči mrtvý. Jak se vyděsil, když zjistil, že jeho nejlepší kamarád, skoro jako jednovaječný dvojče, to ví, že je toho nejakou morbidní součástí, jak bez mrknutí oka absolvoval popravu lidí a věděl, že to je doopravdy a zavlekl nás do toho a bavil se na náš účet.

EPILOG

     A tak jsme zbyli čtyři. Lenka si nevzala Rosťu, ale blbýho Itala Donattella, Rosťa se ještě neoženil a dělá všem našim dětem hodnýho strejdu. A oslavy pořádáme doma. Pro jistotu.