Písmák Dolores
Slzy jí stékaly z bezbranných očí a vpíjely se do hebkých růžových tváří. Nesly vsobě zprávu, malé poselství, oznámení, kterému však mohl porozumět jen jediný člověk na světě. Jen jeden člověk na světě mohl vědět, co tíží její hlavu, co vede její myšlenky ktomu, aby se rvaly ven vzáplavě slané vody a zoufale křičely do světa to, čemu stejně nikdo nemohl porozumět. Proč je mozek stále posílá ven, když moc dobře ví, že je ten, komu jsou určeny stejně nikdy neuvidí.
Příboj
Dívám se jak ledové a slané mořské vlny narážejí na útesy. Jak plní otvůrky a škvírky bělostnou pěnou lehkou jako chmýří z pampelišek. Jak rvou a drásají pevnou a statečnou skálu, která jejich dravé síle odolává už několik tisíc let, a zanechávají v ní šrámy hluboké a nezarůstající. A pak se opět stahují, jako vojsko na ústupu a dělají jako by nic, jako by nikdy nikomu neublížily.
Stará kavárna
Stávala snad už před sto lety na jedné z nejrušnějších ulic města. Každý den okolo ní proudily tisíce lidí, ale čas uvnitř ní jakoby se zastavil, a jen pár jedinců bylo natolik zvědavých a odvážných na to, aby vstoupili dovnitř a stali se na pár chvil členy té prazvláštní společnosti. Každého, kdo vešel, už na první pohled okouzlil hustý cigaretový dým mající prazvláštní vůni, nad kterou musel, chtě-nechtě přemýšlet, protože nikdy předtím ve svém životě nic podobného necíil. Byla to vůně okamžiku, byla to vůně věčnosti, byla to vůně bazpečí i nejistoty, byla to vůně bezstarostnosi, pro kterou se do staré kavárny toužil vrátit znovu a znovu.
Poslední schůzka
I passi.
. kroky na dláždění
a černočerný pustý chlad.
Il ritardo.
Deštivý den
Je deštivý den a mraky řvou,brečí jak pro hračku svou malé dítě,a plují přitom oblohoua na svět hází mokré sítě. Déšť, ach déšť ten milosrdný, jež všechny naše hříchy smyje,neb chudáka či pána kabát jím zmáčený přec vždy mokrý je.
Černý pták
Na bílé větvi černý pták sedí,sedí a vítr větví šelestí. Na bílé větvi černý pták sedí,jen tak, snad tobě na štěstí.
Proč?
Proč vítr vane po poli a hladí zlaté klasy. Proč každá zrada zabolí jak vytržené vlasy. Proč na moři je vlnobití, když lodě plují v dálku. Proč smrt je koncem všeho žití, proč vymysleli válku.
Hlas džungle
V růžové tmě pralesase třpytí orchideje,až tvoje srdce zaplesá,až tvá duše se směje. V bílem svitu slunečnímse procházejí sloni,a zmoklé stromy plné vláhy,své koruny k nim kloní. V ranní mlze plné barevse třpytí křídla ptáků,když padá na ně kapka deštěz těch temně modrých mraků. Když levhart tiše čeká v houští,když antilopa klidně spí,pak pavouci se z větví spouští a brouci v trávě o nich sní.
Noc
Temné, temné mraky plují oblohou,však temněji své písně lesy pějí,a tam, kam lidé nemohoupodivní tvorové křivě se smějí. Tam listí stromů podzim vzýváa tiše úpí jedlí háj,tam nebe zemi chorál zpíváa divá růže vítá Máj. Tam smečka vlků pramen střežía sladce vyje na měsíc,a mladá srna rosou běží,noc dohání ji víc a víc. Tam vánek sbírá kapky vůněz šeříkových květů,a hluboce se lesknou tůně,jak ptákům křídla v letu.
Vinice
Vinice- ach jaká nádhera,rozpalují své hrozny do běla. Stříbrem se lesknou, zlatem se skvějí,své omamné písně všem ptákům když pějí.
Tři umrlci
I. Uprostøed lesa pod jabloní,tam kde své vìtve stromy kloní,houpal se umrlec na oprátce. Nebyl tam dlouho, spíše krátce. Uprostøed lesa, na jezírku,až na dno klesá, v hlavì má dírku,plaval tam jeden utopenec.
Bouře
Vítr duje do plachet a žene velikou loï v dál,a žene velikou loï vpøed,jak v boji svého konì král. Moøe je klidné, loï je plná lidía námoøníci karty hrají,pøedstavu domova pøed sebou vidía okolí vùbec nevnímají. Už k domovu blízko jsou na jednu míli,už do uší bije jim kostela zvon,však všechno je jinak už za malou chvíli,teï kostela zvon má podivný tón. Tu jeden námoøník k obloze vzhlížía ostatní dále karty hrají,najednou vykøikne:" Bouøe se blíží.
Prší
Když poslední kapka naděje ti stéká po deštníku,když vzduch, který kolem tebe je má vůni pryskyřníku,když temné nebe prorážíjen ostré střechy domů,když prudký vítr zebei uschlé listy stromů,pak jsem tu já, můj příteli,bych podala ti rukua rozezněla strunu štěstí, ať zní i tvému sluchu.
Smrt
Nebe je temné,smrt dýchá na záda,smrt bere mi tohokoho měla jsem tak ráda. Nebe je temné,ni slunce nesvítí,smrt bere mi toho,kdo měl ještě žíti. Tak vysvitni slunce,tak sviť mi na cestu,já nechci být více pod mrakem. Tak vysvitni slunce,tak sděl mému městu,že život je velkým zázrakem.
Léto
Tajemné nebe plné nočních ptáků mi padá na hlavua rudé moře vlčích máků má vůni přístavů. Jen mořský vánek od nich vane,jen vánek jako sen,a horké slunce jako louč tu plane,když uzavírá den.
Lednové odpoledne
Sníh padá v tichém vlnobití,a jen pár slov se na něj chytí,však než dopadne na chladnou zem,těch pár slůvek poví všem. Sníh padá v tichém vlnobití,na zem, jež se mrazem třpytí,a tiše, jak myš v hedvábínám svůj příběh vypráví. Tak poslouchej.