Písmák "Nečekané" zjištění
Utrpěl jsem strašnou ránu,nevím, co jsem, kdy se zlámu,tehdy, když jsem vázal slámu,večer, v noci, pak i k ránu.
Stále jsem žil v domnění,že se pak svět promění,že se vznesu k nebesům,lásky, hoře útesům.
Ležel jsem tam jako cvok,aniž bych, byť hovno, kvok,nic než šeď to stejně není,ač to mnohá srdce plení.
Se vším tímhle jděte k šípku.
Správná věc
Přišel večer. Rychle, bez varování, jak tomu v těchto šířkách bývá zvykem. To ale ještě v žádném případě neznamená, že je vše ztraceno, ba právě naopak. Může se stát, že vše proběhne naprosto hladce, že se to bude podobat spíše jakémusi nočnímu randevous.
Jako obvykle
Šťastný člověk, který věděl, co má říci, kam se dívat. Můj to případ prostě není,ač krev sama dobře pění,ač mi kdekdo říká vivat, já jsem jako špalek seděl.
Jednu, druhou, stovky neděl,tu sám, tu s ní, všude bývat,noční ticho, krása denní,žádost, prosby, lkaní, klenínechal jsem si na tvář plivat,však to stejně nebyl předěl.
Kdyby aspoň sto zlých hrdelnelálo mi do všech trdel.
Kolikráte
Kolikráte se tak něžně smála. Kolikráte s vlasy svými hrálahru, kdy touha moje prudce plála. Kolikráte se já nezmoh mála. Kolikráte strašně blízko stála.
Moje blbost
Slečno, paní,co mně brání. Říci, vzkázat,vás se tázat.
Já chci; co chci,není jasné. Proč, vy krásné.
Moje touha
Co já bych vám uměl říci. O hudbě či o slepici. Jak já bych vás v dlaních nosil,modré z nebe perlou rosil. Jaký já bych junák byl,s kým vším pro vás bych se bil.
Trpká zkušenost
Jednou zrána jsem se vydal,úsměv v tváři, jasné líce,rosou brouzdat, větrat plíce;však jen hrůzy výlet mi dal.
Sešed k vodě, mna si zraky, já jsem koukal jako tykev,ni list fíku, ani vikev,nepíšu tu žádné braky.
Sama Venus krásná tadyrousala se v mořské pěně,pohled tento nemám denně:údy bílé, sypké vnady. Krása mocně pryští všady.
O svobodě
Narozeniny. Zase jedny obyčejné, kdovíkolikáté narozeniny. Řekl bys, že mi může být ukradený, jak je stará ta ochechule Sindhva Pračženbušta, nejmilejší matička našeho přeosvíceného, blahodárného, milostivého pána nad majetky, životy i dušemi všech těch mátoh bez vůle, rozhodnosti a sebemenšího zbytečku sebeúcty, které se jako hadroví panáci rozpleskávají o smrdutou, hnusně páchnoucí, poníženou, závislou zem, jež je příliš malátná, neschopná a ujařmená na to, aby jim konečně jednou nedovolila vstát a pohltivši je je nechala splynout sostatním kalem, odpadem, smetím a bezobsažným a beztvarým nic, od něhož je při nejlepší vůli nemůžu a nechci rozeznávat.
Jenže stejně jak se tahle masa třese na každou další ohlášenou popravu, jež se stak velkorysou výpravou a rozmáchlou teatrálností koná každou středu a pátek od čtyř do pěti hodin místního zbabělého času, je zvyklá na občasné na významná data panovnická rodu upomínající amnestie, které mají za úkol uvolnit cely pro nové a nové ubožáky i opravdové zločince, kteří budou do konce svého života, či – pokud se toho dožijí – do dalších narozenin někoho zvládnoucího cirkusu, plnit kapsy obtloustlých, surových žalářníků vpotu tváře vydřenými naturáliemi, anebo jestliže na ně jejich nejbližší zanevřeli, se budou muset spokojit strpnou úlohou potravy pro obušky, řetězy, vodní nádrže a černočerné kobky místního nápravného zařízení.