bez názvu

Chystám se tě upustit do zčernálých obrysů které jsem už zapomněl jsem dnes ráno na to proč tě mám vlastně rád mám spoustu věcí ale tebe nejvíc ze všeho nemůžu vystát když vidličkou jezdí po talíři ten zvuk mi připomíná zpětnou vazbu včera na koncertě jsem málem ohluchnul když jsem strkal uši k repráku protože jsem chtěl slyšet co to vlastně říká nebylo mu rozumět co mně chce říct strašně křičel ale stejně mu nebylo rozumět matice není zas tak těžké když se trochu zamyslíš ale radím ti nedělej to protože potom přijdeš o boha jestli nějakého máš a taky o všechny závoje a skrýše který sem si vybudoval v průběhu prvních deseti let prenatálního vývoje mozku ještě předtím něž jsem si vlastně uvědomil o čem vlastně jsi o ničem a o všem je tohle všechno tyhle stěny které odráží hluk jako písničku pro mrtvé jako hudbu v Brailově písmu připomíná mi to krčící se nahé sirotky ve vykachličkové sprše co mají v rukou nože a řežou se jen tak z legrace jako děti když si hrajou na patology s kterými je sranda když u oběda vykládají historky jak dneska ráno vykuchali těhotnou ženskou co včera ubodali a znásilnili a nezapomenou se přitom zatvářit jak je ten svět půvabně pestrobarvný skoro jako omalovánky když si nad nimi děti řežou žíly a pomateně rudá barva stéká po papíru jako když se mi zabodnou rybářské háčky pod kůži a jen tam tak visí dokud si nevšimnu že krvácím a pak to najednou bolí jako ty dvě zmrzačené holky v závěrečné epoše spánku na autobusové zastávce odnikud nikam neboli je to jedno protože všude je to úděsně stejné jako uniformy všech řezníků s fotrovským ůsměvem a sekáčekem za zády co svírají ty tlusté ruce plné prasečí krve která každý den stéká po pořád těch samých bílých kachličkách kde si děti hrajou na patology ze kterých mi je smutno stejně jako je mi smutno ze spousty věcí z těch které byly a z těch které budou a my budeme pokrytci a hlavně já jsem strašný pokrytec jsem když sám v noci tajně zírám prázdně do zdi a mám takový ten výraz jako jednou večer ve vlaku na bluesovém podkladě jsem zíral na těžké boty a bylo mi vážně těžko jako ty podladěné tóny a nekompromisně se valící škopky tak tohle je vážně heavy bordel já miluju jako když se mi zakousne do mozku kreslený hrdina promarnil v dnešním vydání výsledky stovky prosouložených nocí který takhle mohly být humánně utraceny mnohem lépe třeba na elektrickém křesle je občas legrace když se podaří někoho k němu připoutat a pustit proud to pak jsou decibely to pak člověk cítí že je naživu to má možná chvíli i takový vtíravý pocit že tohle nikdy neskončí a vidíš já si myslel že tohle nikdy neskončí.

02. 03. 2005
0
0
392
MIMO
Nahoru