Písmák Rozhovor III
- Co vlastně znamená, že někoho miluji. - Co myslíš. - Proč mi prostě neodpovíš. Proč mi odpovídáš otázkami.
Tma
Tma vpokoji, jen světlo vycházející zobrazovky. Ten bílý obdélník světla obsahující celý svět. Celý, celičký svět, vzdálený asi tolik jak prst vznášející se nad tlačítkem klávesnice. A přesto je tu dálka.
Amplituda duše
Ach Lásko moje.
Mlčíš a krájíš mne taknakousky.
VPocitu prohraného boje
zLomené pastelky,
Sbohem
Jasně, jako paprsky měsíce ozářená krajina, rýsují se ze tmy jemné rysy tváře. Krabička sirek, nejisté prsty. Malý plamínek svíčky vytváří podivnou hru stínů, stejně jako by plameny ohně malovaly na bílý mramor. Oči.
Touha
Chtěl bych… Chtěl bych Tě zase vidět. Jak stojíš a hledáš mne pohledem, jak Ti zajiskří vočích, když mě spatříš, jak se rozlévá šťastný výraz po tváři…
Chtěl bych si Tě přitáhnout. Dotknout se štíhlého pasu, boků a stáhnout si Tě do klína. Počkat, až ruce ovineš kolem mého krku a dáš mi první polibek.
Vražda sama sebe
. Červená krev stříká z prořízlého zápěstí. Žádná agónie bolestí, jen tiše se dostavující pocit nirvány, klidu. Docela jiné než ležet zpitý na zemi ve vlastních zvratkách a své vlastní ubohosti, klanět se neznámým bohům a prosit za odpuštění, v návalech zuřivosti obviňovat prázdnou láhev, prázdnou láhev sama sebe, nenaplněna ničím jiným než zkažeností, stejně jako malá špetka smetí zničí i ten nejlepší ročník.
Sám zde čekám dál...
Sedím na okraji velikého břehu,
Á čekám, objevíš se.
Marně házím žabky proti vlnám internetu,
Zde nic, neděje se.
Tenkrát...
Soumrak přešel v noc. Zmizely i poslední červánky zapadajícího sluncea mokré asfaltové cesty osvětleny lampami se ponuře leskly. Ozvaly se první tóny hudby místní zábavy oznamující, že tato noc zdaleka nebude tak klidnou, jak by být mohla.
Oba se opět pohnuli.
Pozdě
Bylo ráno. Celé město se probouzelo do dalšího šedivého dne. Marek se probudil v křesle nad otevřenou knihou. Vstal.