Písmák Vzpomínky
Měsíc do oblohy udeřil veslyJak obratný převozník plul mezi mračnyDivné se zvuky tou nocí neslyTón jejich sladce byl krvelačnýTo jedna za druhou někde v dáliMé vzpomínky tmou se rozštěkalyV ramenou znovu tu známou tížiZ odvahy zbyla zas jenom břečkaCítil jsem hrůzu jak ke mně se blížíJak ke mě se žene jejich smečkaTy stíny se hnali září matnouCo za chvíli drápy své do mě zatnouVnímal jsem ještě jak pot ze mě lejeS vědomím že není kam se schovatV záchvatu průzračné beznadějeŽe vše se zas bude opakovatŽe budu jen zoufale svírat pěstiAž budou rvát na kusy bývalé štěstíJak uhodnou pomalí samovraziCo dělají osudu věčně služkuZjevil se vedle mne anděl zkázyNa tváři úsměv a v ruce puškuA já starý slaboch a špatný synekJsem zahájil palbu do vzpomínek
Zahozená křídla
Strašný výkřik hrůzy zazněl nocí z dáliJeho ozvěna se nočním tichem točilaRoztřesené ruce kliďasů se křižovalyJá tomu nevěřil a přece - přece skočilaA bylo strašné slyšet lidským uchemVzdech její na posledním letu vzduchemA pak ticho – po něm rozrušené hlasyZasáhla mě těžká zdrcující nicotaSvoji krásnou ušlechtilou hlavu rozbila siPádem na studenou dlažbu životaZáře měsíce se nad tou scénou třáslaA já viděl – na obloze jedna hvězda zhaslaJak je možné že to právě ona bylaKterá vzduch a výšku za svůj živel bralaProč svá křídla náhle zahodilaKdyž před skokem na římse tam stálaNaše láska krásná tolik rokůTam na římse rozhodnuta k skokuUž ji neuvidím jak svou hlavu zvedáÚsměvem mi vlévá sílu do očíUž je pozdě nic se vrátit nedáUž jen můžu v prstech posunovat klokočíS poznáním že čekat – to se nevyplácíProtože svá křídla – ta i láska ztrácí
Matiné pro padlého koně
To ráno ten dirigent bez rukouRozezněl orchestr šílenýA cukal svou barokní parukouA chvílemi vznášel se nad zemíS taktovkou zapíchlou v pahýluŘídil své zběsilé hochyTo těleso oživlých menhirůA publikum - křepčící sochyA já v novém svatebním rubášiTančící pro něj i pro něJsem v životě rozbitém na kašiZahlédl padlého koněVyhaslé oči měl ztemněléJak válel se v tom hrozném chlívuTam kousíček od mojí posteleNa krku zrousanou hřívuChtěl jsem ho pohladit po šíjiDotknout té nebohé zrůdySnad dotykem znovu ožijíZlámané zvířecí údyJak jsem se k němu naklánělPravda jak stín na mě dopadlaJá nekoukal na koně padléhoJá díval se do hloubky zrcadlaA orchestr dál hrál svou sonátuA dirigent byl jeho kočíA z dálky jsem ucítil přicházetPoslední zatmění očí