Koruna

Adrastea si zálibně prohlížela světelné odlesky,jež spolu laškovaly na ostří meče. Možná to bylo jen jejím rozrušením ale měla pocit jako by jí těžká zbraň v dlaních předla jako kočka-kočka,která se chystá roztrhat nebohou myš a ví,že bez Adry to nedokáže proto se jí snažila vnutit svou vlastní touhu rozhodovat o životě a smrti druhých. Bylo to fascinující a zároveň děsivé. Už jen při pouhé představě toho,že tenhle kus kovu někdy ukončil pouť živé bytosti.

27. 12. 2005
0
1
630
Próza na pokračování
Nahoru