Písmák Kde jsi? Tys odešel? Zůstala jsem sama...?
Ty…vlastnící malou síťku, která do bezpečí má křídla chytí. Já…zmítající se motýl v divokém orkánu života a bytí,Ty…sen, který chybí v každém snáři,Já…první písmeno v dětském slabikáři. Ty…zámek, který tančí pod vlivem dlouhých rób a plesů. Já…malá, dřevěná chaloupka uprostřed hor a lesů,Ty…lesní orchestr plný slavičích písní,Já…opilá myšlenka, co v hlavě se k ránu tísní.
Nejdůležitější věc v životě..
Sedí duše na pařezu a drží v dlaních svou malou tobolku. Je jí smutno a rozhodne se jít konečně hledat. Chce najít, co je v životě nejdůležitější. To potřebuje zjistit.
Dopis lásce
Nebe, slyš slova má a pokud jsou pravdivá, proměn je ve štěstí. Pokud v nich vidíš záblesk falše, nechť se vše dobré, ve mně, ve zlo promění. Žiji. Zřetelně cítím svůj tep, dech a pocit bytí.
Pro mámu
Čekám na rozhřešení. Čekám na rozsudek, který mi už nikdo nedá. Čekám na člověka, který přistoupí a bude mi umět říct, že jsem nezradila…Dodnes tam sedím jako šestnáctiletá holka na schodech a doufám, že se svět zbláznil. Hledám očima nebe a doufám, že pod sebou cítím zem.
Ztracené duše..
Tolik času plyne bez vyřčení duše. čekáme na správnou chvíli, potřebujeme cítit absolutní jistotu, důvěru a bezpečí, abychom vydali jediné cenné a jedinečné v nás. svou duši. Otevíráme cizí oči v našich jen když je ztrácíme.
Sama na lásku
Jak malé dítě bažící po světě kolem sebe, i já se teď jdu ptát. Chci se ptát. A třeba ani nechci dostat svých odpovědí. Ptám se, kolik už nás zůstalo samotných na lásku.
Láska umírá
Víčka se mi klíží a řasy jako z olova zavírají bránu do tohoto světa. Zároveň s jejich dopadnutím se rozprostře černočerná tma před očima i v duši. Má mysl pomalu odchází do dálky a o slovo se hlásí sny. Má mysl však dnes neodchází klidně, neodchází obyčejně.