Písmák Z Deníku vzpomínek na život: Podivné loučení
"Sáááámííí. Sááám. ", z chodby se ozývaly protáhlé přeslazené hlásky, jak se ho ty naivní německý puberťačky snažily přivolat. Ploužily se podél stěn jako mlsné kudlanky po větvičkách a zvědavě nakukovaly k ní do pokoje.
Nic.. a nech mě bejt...
Nic . A nech mě bejt.
Pětice dívek sedí v kavárně. Mihotavé světlo svíček je hladí po tvářích a v pozadí hraje tlumená hudba.
Ztracení? Ne, jen změnění
Ztracení lidé. Ne, jen změnění
Sedím na posteli a dívám se na fotografii z prvního ročníku střední školy. V očích se mi proti vůli hromadí slzy. Když uslyším, jak se za mnou otevírají dveře pokoje, rychle zamrkám a slzy setřu.
Lži z koupelny
Jen ze studu zatahuju závěs, když se jdu koupat, nemám v úmyslu schovat za ten kousek igelitu svou bolest. Otočím kohoutkem a po tvářích mi rázem stéká voda. Nejsou to slzy, vážně, jen se jim podobá. A jak to mýdlo pálí v očích, až zčervenaly, ale ne, není to od pláče.
Rádiové vzpomínání
Zvuková znělka ohlásila začátek nočního pořadu a vzápětí se ozval posmutnělý melodický hlas mladé moderátorky.
“Dobrý večer, máme 16. března 2018 a já Vás vítám u pořadu Zbloudilé duše. Na dnešek jsem z vašich e-mailů a dopisů vybrala jeden, který se mě hodně dotknul.
Letmá setkání a jejich kouzlo
Denně potkáváme desítky lidí. Více či méně známých, popřípadě (a ne zřídka) naprosto neznámých. Chtěla bych se nyní věnovat právě těm neznámým. Většinu z nich mineme, některé si prohlédneme podrobněji, ale brzy nám z paměti jaksi „vyšumí“.
Pololetí - studenti - vyučující
Pololetí - synonymum stresu pro většinu studentů i vyučujících. Právě v tomto období senacházíme. Co se nestihlo nebo nechtělo dělat a udělat za půl roku, musí se stihnout teď, během cca3 týdnů. Předně bych chtěla říct, že toto nemá být ani obhajoba nicnedělajících studentů, ani útok na rozumné kantory.
Jak jsem pohodlně cestovala s ČD
Bylo tomu celkem nedávno co, mi osud přichystal úúžasný zážitek. Bylo mi dopřáno možnosti využít služeb společnosti se zkratkou ČD. Už mnohokráte jsem slyšela že tato zkratka znamená „Času Dost“. Nevěřila jsem.
Pro ty oči...
Ty oči. Ano, miloval její oči, utápěl se v nich a zároveň je nenáviděl. Ona se jimi nejenom dívala, mluvila jimi. Naprosto přesně se v nich odrážely její myšlenky.
O upřímnosti, přátelích a skleněných očích
Říká se, že v nouzi poznáš přítele. Já říkám, že přítele poznáš, když mu řekneš pravdu. Právě kvůli ní jsem jich v poslední době ztratila dost. Bohužel.
Svět společného vědomí
Vítejte do společného vědomí. Je to neuvěřitelný svět, ve kterém se vůbec nemusíte zatěžovat nějakými vlastními názory, jelikož žádné vlastní názory nemáte. Prostě si žádný vlastní názor nevytváříte a pouze přikyvujete okolí. Nikdy nehrozí, že by jste se svými závěry byli v opozici vůči ostatním, ostatní si totiž myslí totéž, co vy a vy totéž, co oni.
Nesvatba
Když hvěza smutná z nebes padá, nevěsta zradou ztrápená šaty do truhlice skládá . Slzy na podlahu hliněnou v smutku kanou, že city jeho vzbudili kdy naději planou . Ve váze kala zvadlá, nálada družiček mdlá . Bílého dortu tři patra sladká, a na vrcholu figurka žádná .
Black rose
Velká slza z očí dětských po líčkách stéká a žena mladá černý šat obléká. Kytici prostou drobnou do ruk bere, vzdech z hrdla náhle se jí dere, když na černé stuze zlatým písmem psané slzavě vidí VZPOMÍNÁME Postava jiná - hrůzná, temná do pokoje vchází, vdova mladá křehká naň se neohlíží rty její zoufale jen se táží: Proč. Proč vzala´s mi ho, do zemí jiných odvedla. a nás tu nechala.
Zpovídání
Je noc. Pozdě v noci, spíš k ránu. Světla na ulici už zhasla, ale není úplná tma, protože tu tísnivou temnotu projasňuje sníh. Sníh, jak podivná a proměnlivá věc.
Tajemství domů
Domy, ač se to nezdá, jsou živé bytosti jako my. Jejich kouzlo spočívá v tom, jak se rodí, vyvíjejí, stárnou, ukládají si své vzpomínky a splétají tajemné příběhy. Když cihly k cihlám těsně přisedají, vázané vztahem s maltou z jemného písku, objevuje se nová věc. Nová věc s novou duší, nový tvar, nový duch, nový příběh.
Na sklonku života
Slabé paprsky nemocně bledého slunce se prodírají skrz šedivá mračna podzimního dne. Nahé stromy, zbavené listí, pohybují svými korunami v rytmu větru táhnoucího se od řeky. Seschlé zežloutlé šaty stromů se prohánějí parkem. Po hladké šedé asfaltové cestě kráčí osamělá postava.
O Smrti
Vždycky se mi děly zvláštní věci, viděla jsem co jiní ne a mívala jsem zvláštní pocity - víte, byl to třeba jen takový závan kolem mě, ale něco z něj vyzařovalo. Nikdy bych ale nevěřila tomu, že zažiju tohle, nedá se říct, že mě to vyděsilo, ale zklamalo, naivně jsem totiž doufala, že mně se to vyhne. A co. Potkala jsem Smrt.
Jak starý kata dům kdys mi vyprávěl...
Každý z nás má něco, co je jenom jeho, co ho těší nebo trápí. Lidé tomu říkají tajemství a domnívají se, že co je tajemstvím, musí zůstat ukryto ostatnímu světu. Je to kvůli strachu, bojí se, že by byli příliš zranitelní, kdyby někdo jiný znal jejich tajemství. Ostatní na světě to tak nevnímají.