Písmák stalo se...
stalo se. kdysi davnoo,,
ta vecna hra na Adama Evu, kdy tenkrat lezeli vedle sebe a nic nerikali, ona se bala a on cekal. ticho bylo tizive a oni nemohli nic rict, protoze zaroven to ticho bylo tak osvobozujici,, na co cekali. snad na zazrak, snad na to az ten druhy vyslovi to, na co oba cekaji, ale pritom se toho tolik obavaji,, lezeli a cas neuprosne sel dal,, ty hodinky jen tikali, jako by jim rikali, ze se blizi rano, ale oni jen lezeli a mlceli, jejich usta jim srostla a snad to vypadalo, ze ani nikdy neumela mluvit.
cesta
ležím v zemi nikoho,, pod kůži se mi dere zima. dívám se na ocelově kovové nebe,, chci najít cestu pryč, pryč ze snů, z plánů, které nevycházejí, které se smějí ušklebkem cizice, co ví a zná. noční můra si sedá na mou ruku, jemné šimrání představ jaké to mohlo být a jaké to je. temné mraky se sklánějí níž, zvou mě do své náruče.