Písmák Mimo dobro a zlo
Rozednívá se, opona tmy se zvedá. V jednom cípu Lesa, mezi vysokými duby, se z postele vystlané mechem zvedá krásná dlouhovlasá víla. Sedí na posteli, dívá se kolem sebe a snaží se otevřít oči ještě slepené snem. Za chvíli vstala, zatočila se po své lesní kuchyni a nabrala si do křišťálové sklenice vodu ze studánky.
Strašidla
Královna Hrůzomílie pocházela ze starobylého čarodějného rodu. Bůhvíproč se jmenovala tak odpudivě, když to ve skutečnosti byla milá a přátelská dáma. Ráda na svém hradě Kouzlově pořádala dýchánky se spřátelenými strašidly, ale na tak velkou akci jako Sjezd strašidel si zatím netroufla. Napadlo ji to jednou, když si četla v úplně hrozně staré knize o rituálech, kde se psalo, že sejdou-li se významná strašidla a pohovoří si o svých úspěších, utuží to přátelství a ostatní strašidla přiměje k tomu, aby se také snažili v něčem vyniknout.
Tmavomodrý svět aneb Mnoho povyku pro nic
Kdysi kdesi existoval zámek. Byl trochu jiný než ostatní, byl totiž celý tmavomodrý. Střecha i zdi byly tmavomodré, dveře i záclony byly tmavomodré, dokonce i květiny v tmavomodrých vázách byly tmavomodré. Tmavomodrému zámku vládla královna Modřina.
Dvě podoby
Sedím na terase, dívám se do červeného slunce rychle zapadajícího za střechy domů na protější straně zálivu. Už zmizelo. Myslím na to, co se se mnou děje, proč už nic necítím, proč mě všechno nechává tak chladnou. A když už se mě něco dotkne, proč ten pocit zmizí stejně rychle jako letní zapadající slunce… Chci se podobat letnímu rozvlněnému moři, ne kostce ledu.
Šťastný sebevrah
Seděl na skále a díval se dolů. Byl nešťastný a přesto se smál. Byl nešťastný - nikdy se nevyrovnal ostatním rytířům, nebyl krásný, místo dlouhých vlasů měl na hlavě pleš, s mečem neuměl zacházet, mísko soka přizabil sebe a koňů se bál. Dlouhá léta se trápil, všem okolo byl leda tak pro smích a žádná paní pro něj nikdy neztratila hlavu.