Písmák Ensemble (pour toujours)
Já nejsem hrdinou Nejsem ani andělem Jsem jenom dívka - Dívka, která má ho ráda A ostatní přehlíží … Jen v jeho očích jsem to já Je mojí inspirací Mojí nejjasnější hvězdou Já nepočítám s jeho láskou Avšak v mém nitru Zůstane na věky věků
…
On je zlodějem mého srdce V jeho očích se odráží nebe a vše, co jsem si přála mít V jeho očích se změnil život a ráj je k nám o trochu blíž V jeho očích se zastavil čas a on je teď napořád se mnou … Kéž by i moje oči byly plné jeho splněných snů
"Kamarádství"
Na jaře koupil jsi mi růži …prý jen tak… Já byla ještě malá …pubertální holka… Smála jsem se Tobě …Tvému nerozumu… Přišlo léto a s ním i pohlazení … jen tak z kamarádství… Já stala se bláznem … nejspíš do Tebe… Začínala jsem chápat Tebe … Tvé poblázněné city… Na podzim políbil jsi mě na tvář … jen tak jako poděkování… Já chtěla Ti dát také jednu …snad z lásky… Nechápala jsem Tebe … Tvé zábrany… Teď je zima a Ty jsi odešel … prý je to tak lepší…. Já chovala se jako milá …Tvoje přítelkyně… Nechtěla jsem ublížit Tobě …Tvému zasněnému srdci… Proč jen pusa na tvář dokáže změnit celičký svět. .
Tam dole, pod kamením
Tam dole, pod kamenímV modrém světě Bez nadějí Tápám, hledám, Nikde není Do hlubin spadla Při rozhořčení Tak kde je, Čekám na ni V mém srdci Po odpuštění Ta krutá láska Chybí nyní Do země sebevrahů
Pro zapomnění
Skočil jsem rád Nejspíš pro ni.
Havranní vlasy
Seděla na břehu, vítr si hrál s jejími černými vlasy, ale ona si ho nevšímala. Byla hluboko ponořena do svých živých vzpomínek, kterých se pokoušela jednou pro vždy zbavit. Chtěla je uzamknout na slzy zmáčený papír, který křečovitě svírala v levé ruce. Tma již tančila s Měsícem vášnivé tango, když dívka začala vnímat svět kolem ní.
Období dešťů
Mami, mami, podívej. “ Chytne malý kluk svoji maminku za sukni a táhne ji k oknu. „Copak je, Lukášku. “ Ptá se zmateně Marie.
Najdou všichni svůj talent?
Také se vám někdy stává, že máte chuť něco velkého dokázat, čí být v něčem dokonalý. Mě tento pocit přepadá skoro každý den, a to vždy když na mě přeskočí nemoc jménem Dlouhé nic nedělání. V tu chvíli chci něco velkého udělat, vyrobit, nebo třeba být sama někým společensky vysokým… prostě v něčem být lepší než všichni ostatní. Už jsem zkusila tolik způsobů, jak naplnit tento pro mě docela důležitý cíl, ale ještě nikdy se mi to zcela nepovedlo, upřímně řečeno nic pořádného jsem ještě v životě neudělala.
Prasklá bublina
Tréma se na mě položila celou svou vahou, ještě tak minutu a budu na řadě. Kolena prolomená, ruce roztěkané, srdce v jednom varu, čelo úplně promáčené potem, zuby již odřené od neustálého cvakání… v hlavě jsem si pořád do kola zpívala melodii mé skladby. Čím víc jsem si ji hrála, tím menší kus jsem si pamatovala. Ruce mi běhaly po stole jak po klávesách…ťuk, ťuk, ťuk… „ A nyní na jevišti přivítáme Lenku Havelkovou, která nám zahraje skladbu od Ludwiga Beethovena Měsíční svit.
Právo žít
Paní Tma pomalu odchází pryč i se svým černým závojem místy, který vždy rozprostře přes celý Vesmír a tím uspí vše kolem sebe. Jakmile odbije hodina od jejího příchodu, musí zase zmizet na pro ni nekončících dvacet-tři hodin a ty pociťuješ svědění jemných slunečních paprsků. Nejsi však sám, kterého Slunce nenechá sladce spát. I šediví ptáci z plechu začaly na pokyn z továrny zpívat.
V zajetí myšlenek
Večer jsem zase nemohla usnout, dívala jsem se z okna zdobeného prachem na noční oblohu. Nedokázala jsem odtrhnout oči od té černé barvy, která byla tak šťastná z mého neštěstí. Rozhlédla jsem se po svém pokoji, co pokoji, po té své špinavé díře, ve které jsem ztratila celé své mládí. Nenávidím, vše tu nenávidím.