Písmák stín
Stín
Den co den růže u tvé postele vadnou
den co den tvé tváře víc a víc chřadnou
den za dnem propadáš se do hlubin
zrnko písku
můj svět jak zrnko písku, uskrývá se v naprostém tichu je křehký když vítr života si s ním pohrává. z tajemství stavím z něj stěnu z mlčení už je přístav a já říkám větu dosud nevyřčenu. S ůsvitem začínýá nový den slova němá nejsou sen v černých růžích spíš tam k ráji máš blíž tamk tajemstvím klíč skrýváš svou tvář v řece strastí smýváš a já prosím nesud mě prosím nesud mě ted čekám až spojí se můj a tvůj svět.
já
je ráno slunce vychází í on se však netěší z jeho záře samota ho sžírá čím dál víc je odpoledne třpytivý déšť dopadá na jeho tvář on se však netěší z jeho svěžesti je sám je noc a měsíc v úponku vychází on to však nevnímá je stále sám ptá se čím jen to může být to je ve hvězdách čeká na den kdy se to změní snad ten den přijde už zítra a on se probudí a vyjde z temného lesa kde sám čekal na to co má následovat sebe schovával ve svých verších.