Písmák Povídky lásky, zklamání a smrti
Zrozen za silného větru a zvuku hromuPoblíž hořící skály a skřetího lomu. U studánky tiché kde příběh začínáTak hluboké temné že i svíce zhasíná. Tam odchován vlky, majíc všeho dosti Dojídal zbytky, sál morku z kostíHodně se kál a snad i trochu se bál . Přemýšlel a co ztratit nemajeNa cestu se dal co vede do kraje Vykročil vztříc ku svému osuduS nadějí že,, dál už tu nebudu''Opustil bratry i sestry svéZapomněl na časy divné a zléKam srdce ho táhlo nohy ho neslyZaslepen láskou přehlídl královskou sesliNetušil že potká pocit tak křehkýAle pochopil že život nebude lehkýKdyž pohlédl do očí na malou chvíliNěkomu kdož byl na něj milýV hlavě mu rozbřesklo to probudil další citJiž neprahl po krvi chtěl vedle tebe býtByla jsi zárukou lepšího světaVánkem co vane na konci létaByla jsi vším co mohl kdy ctít,,Děkuji osude má li to tak být''Jenže osud je slepý a hloupě se usmíváZe dne je noc v níž ALE se ukrýváTo ALE značí kam všechno míříNa studánce tiché něco hladinu víříTak moc byl zaslepen ,tak moc chtěl žítUž nedával pozor začal o lásce snítTen sen se mu stal už navždy snem poslednímCit hlavu mu sťal způsobem nevšednímVodou dřív čistou , smívá z rukou krevJe cítit síra, slyšet vlčí řevI skřeti se krčí když stromy vychřici hostí.
Už nikdy víc
Už není duše čistáJen smrt je nám všem jistáUž není času pro rekyAni slastné dotekyJen nenávist a mělké hrobyZůstanou tu z téhle dobyV nich kosti nebo bílý prachČas je krutý čas je vrah.