Písmák Beznadějná slepota
Pod víčkama se projíždí černý pán,zatahuje závěsy, zhasíná,ujede míle, ale jede dál,kousek života umírá. Otevíráš oči a vidíš jen tmu,natahuješ ruce, chceš mě obejmout,se světlem zapomínáme na temnotu,už nemůžeš mé srdce lehce odemknout. Kolem tebe stojí dav lidí,přesto je nevidíš,slunce na nebi svítí,přesto to necítíš. Máš svět,ale ten není tvůj,je černý, bez barev,skoro jako můj.
o někom, kdo přišel, odešel, ale zůstal
Ležím na posteli, Hodiny tikají,Tak přesně,Mučivě,Do ticha. Někdo ke mně přichází,Vidíme jen obrys tváře, Tmavou siluetu u mé postele,Tajemný,Neznámý,Plný vůně,Snad,že si tady vedle mě ustele. Natáhl ke mně svou paži,Jemně jako vítr mě pohladil,Hřejivě,Něžně,Vroucně,V edle mě tiše se posadil. Dal si mou hlavu do svého klína, Sklonil se a naše rty se setkaly,Líbal mě.